"Hitlera jsme si najali. Za dva měsíce ho zatlačíme do kouta, až bude kvičet," prohlásil sebevědomě Franz von Papen. Psal se leden 1933. Fanatik s knírkem a novopečený říšský kancléř byl podle konzervativního intrikána bezpečně "zarámován" ve vládě plné spolehlivých lidí. U moci měl vydržet pár týdnů. Zůstal dvanáct let. Na jejich konci byla Evropa v troskách a desítky milionů zmařených lidských životů. Od Hitlerova jmenování do čela vlády ve středu uplynulo 75 let.

Zima na přelomu let 1932 a 1933 patřila k těm nejméně utěšeným v německých dějinách. Zemí zmítala hospodářská krize, nezaměstnaní se počítali na miliony. V ulicích se šířily beznaděj, počty sebevražd prudce narůstaly. Ve vzduchu visel strach z občanské války.

Demokratické instituce výmarské republiky byly ochromené, u moci se střídaly nelegitimní kabinety, jmenované prezidentem. Své teoreticky správné, ale krátkodobě velmi bolestné hospodářské reformy nedokázaly lidem vysvětlit. Stále hlasitěji se ozývalo volání po silné ruce, která by Němcům navrátila životní jistoty a někdejší postavení na evropské a světové mocenské scéně.

Konzervativcům kolem exkancléře Franze von Papena se podařilo koncem ledna 1933 přesvědčit stařičkého generála Paula von Hindenburga, že k plebejskému a vysmívanému Adolfu Hitlerovi neexistuje žádná alternativa. V čele vlády vystřídal neúspěšného kancléře a šedou eminenci politiky předchozích let, generála Kurta von Schleichera. Ten o nacistech, jež považoval za šikovnou protiváhu nenáviděné levici, prohlásil: "Kdyby tu nebyli, bylo by je skoro třeba vymyslet." Odměnou za jeho naivitu mu byla v létě roku 1934 kulka ze zbraně příslušníka SS.

"Buřič" na trůnu

"Kabinet národního soustředění", složený z pouhých tří nacistů a osmi konzervativců či nestraníků měl vyšachovat z mocenské hry levici (sociální demokraty a komunisty) a de facto neutralizovat Hitlera ve svém čele. Počítalo se tím, že nacisté pod tíhou vládní zodpovědnosti zkrotnou a jejich hnutí ztratí na výbušné síle.

To, že "socialista" a "buřič" Hitler během pár měsíců získá navrch nad veškerými politickými konkurenty, očekával málokdo. Pozornosti mnohých uniklo také to, že nacisté ovládli klíčové ministerstvo vnitra - a především - prostřednictvím ministra "bez portfeje" Hermanna Göringa - i mocný pruský policejní aparát. Bez valného zájmu zůstala i vzrůstající podpora Hitlera a jeho NSDAP ze strany německého velkokapitálu.

Na začátku vlády nacistů, která byla v rámci prezidentského systému instalována normálně a legálně, stál tedy chybný úsudek starých vilémovských elit, které fatálně podcenily sílu a dynamiku moderního totalitárního hnutí. Nacisté své "uchopení moci" oslavili velkolepým nočním pochodňovým průvodem. Další plameny v hlavním městě, šlehající tentokrát ze střechy Říšského sněmu, ohlásily o necelý měsíc později vypovězení základních ústavních práv v zemi.

V březnu následoval takzvaný zmocňovací zákon, opravňující vládu k vydávání norem bez jakéhokoli zásahu parlamentu. Základní legislativní rámec třetí říše tím byl dovršen. Následovaly brutální zásahy proti vnitrostranické opozici, levici, odborářům, Židům a dalším "nepřátelům" nového zřízení. Po smrti Paula von Hindenburga v srpnu 1934 stanul Hitler jako jediný "vůdce a říšský kancléř" s konečnou platností v čele Německa.