Francouzský prezident Nicolas Sarkozy na summitu EU v BruseluKdyž se Nicolas Sarkozy coby prezident Francie v polovině roku ujímal unijního předsednictví, sliboval, že se mu bude věnovat na "sto procent". Po šesti měsících - i když nesplnil vše, co si předsevzal - na předsednictví vynaložil více energie a času, než si sám asi dokázal původně představit.

Už karambol červnového irského referenda okamžitě vnutil Francii agendu, se kterou nepočítala. Stejně jako v následujících krizových případech dokázala Paříž pohotově reagovat, ale na celkové řešení jí nemohly stačit síly. Na konci francouzského pololetí je tu otevřená cesta k druhému irskému referendu, ale bez záruky výsledku.

Plány a diktatura událostí

V řešení srpnového kavkazského konfliktu hrála Evropská unie pod francouzským vedením vzhledem ke zdrženlivosti Spojených států první housle. Ne vše se však povedlo. Narychlo spíchnutou dohodu o příměří si Rusko nadále interpretuje jako možnost držet status quo prosazený silou svých zbraní.

Čtěte také

Výčitky, že se před jednáním v Tbilisi a v Moskvě nedohodl se svými evropskými partnery, Sarkozy odmítl s poukazem na výjimečnost situace: "Pravda, neměl jsem sice mandát, ale jednotky, které vpadly do Gruzie, také ne." Paříž se přitom musela vyrovnávat se šíří názorů členských zemí unie sahajících od naprostého odsouzení Moskvy až po shovívavost italského premiéra Berlusconiho.

Ve vztahu k Rusku zazněly i disharmonické tóny. Země střední Evropy pohoršeně reagovaly na summit EU - Rusko v Nice. Zvláště Praze se nelíbilo, jak Sarkozy, mluvící za celou unii, zpochybnil plány rozmístit prvky americké protiraketové obrany, aniž by své názory s Českem a Polskem předem konzultoval. Proto se objevily pochyby, zda Sarkozyho Francie nemá sklon zaměňovat zájmy čistě své a zájmy celé sedmadvacítky.

Bez tradičního motoru

Vztahy mezi prezidentem Sarkozym a kancléřkou Angelou Merkelovou se nevyvíjejí dobře již nějaký čas, ale v době francouzského předsednictví to doslova bilo do očí. Rozdíly v zájmech navíc umocňuje špatná osobní chemie. Před pravidelným prosincovým summitem se spolu ani nesetkali. Něco podobného se naposledy stalo na konci roku 2000 před summitem v Nice.

Více čtěte ZDE: Předsednictví EU

V Německu se samozřejmě uznává, že Elysejský palác prokázal pohotovost. "Je třeba ocenit, že francouzské předsednictví, aby čelilo neočekávaným událostem, zcela a na poslední chvíli přerovnalo svůj připravený kalendář," říká Ulrike Guérotová z Evropské rady pro zahraniční vztahy. Lze však zaznamenat i úlevu z konce francouzského předsednictví. "V Berlíně ještě nikdy tak nebyli vynervováni pařížským stylem," napsal liberální týdeník Die Zeit.

Kdyby šlo jen o otázku stylu, Německo by se spokojilo s úlevným rozloučením "Danke, Sarko". Jizvy v osobních vztazích by se dařilo zacelit, pokud by se neukazovaly rozdíly i v politických cílech, a pokud by nebyl zřejmý úbytek společné vůle nacházet oboustranně přijatelné kompromisy. Právě ty se v minulosti stávaly základem dohod přijatelných pro ostatní členy Evropské unie. Proto dopady nevrlosti mezi Paříží a Berlínem neradno podceňovat.

Dohoda: skříňka na nářadí

Zdůrazňovaná jednota při řešení finanční krize zůstává hodně na povrchu, protože každá ze zemí ponechala prostor pro vlastní způsob. Vedlejší oběť: Nicolas Sarkozy zcela vytlačil předsedu skupiny zemí používajících euro Jeana-Claude Junckera. Lucemburčan, který je ve své nynější funkci více než dvacet let, už v Evropské unii zažil ledacos, ale to, co musel snést za Nicolase Sarkozyho, nejspíše ještě ne.

O společné akci všech členských zemí EU při řešení finanční krize se dá stěží mluvit. Podle dohody má být na podporu hospodářství vynaloženo až 200 miliard eur. Ale 170 z nich by měly vynaložit podle vlastní úvahy jednotlivé země. Plán, jak rozhýbat unijní ekonomiku, se proto ze všeho nejvíce podobá skříňce na nářadí, z níž si každá členská země vybere, co zrovna považuje za vhodné.

Posílení role států

Po uplynulém půlroce se dá stěží tvrdit, že je to Evropská komise, kdo členským státům unie vnucuje agendu. Eminentně politická témata byla jasně v rukou členských států a předsedající Francie zvláště. Nicolas Sarkozy se ani netajil, že takový stav byl jeho cílem. Podle něj se Evropská komise má soustředit na roli "strážce smluv".

Další

To by nebyl špatný záměr, protože unijní politika by byla více v rukou těch, kteří mají odpovědnost před voliči. Nesměly by tu však být jasné pokusy, jako na prosincovém summitu, zacházet se smlouvami podle momentálních potřeb. Kdo dnes mluví o maas-trichtských kritériích určujících stropy pro rozpočtové deficity?

Personifikace prezidentství

Předsednictví velkých zemí bývají vždy výraznější, i když Itálie dokázala tuto zkušenost opakovaně popřít. Nicolas Sarkozy jako francouzský prezident však vtiskl předsednictví svůj osobitý styl založený na hyperaktivitě a nepřetržitém vršení nápadů, na voluntarismu a pragmatismu. Britský deník Guardian napsal, že Sarkozy dal "skutečný význam pojmu prezidentství Evropské unie".

Je nepravděpodobné, že premiéři zemí, které se ujmou unijního předsednictví po Francii, by chtěli napodobit Sarkozyho styl. Ale způsob, jakým se francouzský prezident své půlroční role chopil, je výrazným vkladem do úvah, jak by mohla vypadat chystaná funkce stálého předsedy-prezidenta Evropské unie, se kterou počítá Lisabonská smlouva.

Jestli o předsedovi české Poslanecké sněmovny Miroslavu Vlčkovi platí, že funkce dělá člověka, tak o Nicolasi Sarkozym naopak, že člověk dělá funkci.