Druhá polovina 90. let se nesla ve znamení střetů protestujících s bezpečnostními složkami a represí proti opozici. Politickou krizi utišil až příslib reformy učiněný šejchem Hamadem al-Chalífou v roce 2000. I přes dílčí pozitivní změny si však vládnoucí dynastie podržela takřka absolutní moc. Za druhé, protesty v Bahrajnu mají sektářský podtext: nejvíce jsou slyšet šíitští muslimové, ačkoliv politické změny by rovněž uvítalo mnoho sunnitů. A konečně, zatímco opozice v Tunisku ani Egyptě neměla jasného vůdce, v Bahrajnu se do čela protestů postavilo dobře organizované, převážně šíitské hnutí al-Wifaq.

Důvody k protestům

Navzdory příslibu znovuzavedení konstituční monarchie na základě návratu k ústavě z roku 1973 představil v roce 2002 král ústavu kompletně přepsanou, na níž se nepodílel nikdo z opozice. Podle nové ústavy mají obě komory shodný počet členů a rovné legislativní pravomoci, takže zákony navržené volenou komorou může král jednoduše vetovat prostřednictvím komory jmenované. Reforma parlamentu proto patří ke klíčovým požadavkům opozičního hnutí.

Dalším stimulem je pro demonstranty dlouhodobá diskriminace šíitského obyvatelstva. Ti tvoří výraznou většinu obyvatel Bahrajnu (asi 70 %), zaujímají však v zemi druhořadé postavení. Vrchol sociální a politické pyramidy tvoří sunnitská vládnoucí dynastie a její sunnitští spojenci. Šíité nemají přístup ke klíčovým vládním postům, nemohou sloužit u policie ani v armádě. Příslušníci bezpečnostních složek jsou často rekrutováni z jiných sunnitských arabských států (Jordánska, Sýrie, Jemenu) nebo z pákistánského Balúčistánu. V rámci naturalizační politiky mohou tito cizinci relativně snadno získat bahrajnské občanství, čímž se vláda pokouší zmanipulovat demografické složení ve prospěch sunnitské menšiny. Odhaduje se, že v posledních letech takto získalo občanství několik desítek tisíc cizinců, což vzhledem k celkové populaci přibližně 740 tisíc není zanedbatelné. Šíité jsou navíc systematicky znevýhodňováni ve volbách skrze manipulaci hranic volebních okrsků.

Vládnoucí režim šíitům dlouhodobě nedůvěřuje, zejména od islámské revoluce v Íránu v roce 1979. Bahrajnští šíité jsou zjevně, byť nepodloženě vnímáni jako pátá kolona, která by se mohla pokusit o nastolení teokratického režimu po vzoru Íránu. Írán navíc nejistotu režimu ohledně úmyslů šíitského obyvatelstva sem tam přiživí komentáři naznačujícími íránské nároky na území Bahrajnu (Bahrajn získal nezávislost v roce 1971 poté, co se většina obyvatel v referendu pořádaném OSN vyjádřila proti přičlenění k Íránu).

Silným mobilizačním faktorem je i nezaměstnanost, chudoba a nedostatek příležitostí pro mladé, kteří jsou hybnou silou protestů napříč celým Blízkým východem. Bahrajn již z velké části vyčerpal své zásoby ropy a tak si na rozdíl od svých bohatších sousedů v Perském zálivu nemůže dovolit uplácet své občany blahobytem a tlumit tak jejich touhy po politické reformě. Nezaměstnanost se podle oficiálních odhadů pohybuje kolem 15 %, ve skutečnosti je však spíše vyšší, a to především uvnitř šíitské komunity, která má omezený přístup do státem kontrolovaného veřejného sektoru. 

Trocha geopolitiky

Bahrajn je malý, ale geopoliticky významný stát. Je základnou pro americké vojenské operace v regionu a sídlem páté flotily amerického námořnictva sloužící mj. k odstrašení sousedního Íránu. Američané proto budou vývoj v zemi bedlivě pozorovat. Stejně tak není situace v Bahrajnu lhostejná jeho blízkému spojenci Saudské Arábii, která prodemokratické bouře na Blízkém východě vnímá jako hrozbu zavedenému pořádku v regionu. Zároveň má Saudská Arábie pádný důvod se obávat, že by se bahrajnskými protesty mohla inspirovat její, rovněž marginalizovaná, šíitská menšina ve Východní provincii, a potenciálně ohrozit stabilitu saúdského režimu. Nad událostmi v Bahrajnu si naopak může mnout ruce Írán, ačkoliv prodemokratické hnutí ohrožuje i tamější rigidní režim.

A co bude dál?

Jisté je pouze to, že se příští měsíc v Bahrajnu kvůli protestům nepojede plánovaný úvodní závod sezóny formule 1. Násilí proti demonstrantům se pod mezinárodním tlakem zmírnilo, armáda se stáhla z centrálního náměstí v Manáma, které poté znovu obsadili protestující, a korunní princ nabídl opozici dialog. Pokud se chce vládnoucí dynastie vyhnout osudu bývalých vůdců Egypta a Tuniska či další eskalaci násilí, bude muset vyjít vstříc požadavkům lidu na zásadní politickou reformu a upustit od diskriminačních praktik vůči většinovým šíitům.

 

Naďa Aliová

Autorka je spolupracovnicí AMO