Při pohledu z okna viděla pacientka místo krajiny jen sérii zarámovaných objektů, které se jí tak zdály zvláštní nebo neobyčejně významné.‘‘ Jedním z projevů schizofrenie je takzvaná fragmentace vnímání světa.

Pacient vidí izolované části, nedůležité detaily vystupují do popředí a celkový obraz ztrácí jakýkoli smysl. Výsledkem je vnímání jako asambláž. Pokoj se skládá ze šesti stěn a dveře v nich jsou jenom obrazy beze vztahu k pokoji vedle, který sám je jen skupinou předmětů a ploch. V takovém světě skutečně není lehké normálně žít, je-li to vůbec možné.

Komplexita současné společnosti může snadno zmást i zdravého člověka. Její fyzická proti forma – město, je asambláží nesourodých vrstev a protichůdných zájmů, které pohromadě drží jen tloušťka cihlové zdi. Zdá se těžko uvěřitelné, že naše města už dávno neexplodovala do beztvarých shluků potrubí, dálnic a kabelů.

A přitom právě to se pomalu děje. Před několika dekádami jsme město začali chirurgicky rozdělovat do částí a aparátů a doufat, že se nějak zázračně samy poskládají zpět. Kanalizace a přívod elektřiny mají svou autonomní logiku, stejně jako doprava nebo oslunění obývacích pokojů. Dopravní inženýr bude požadovat určitou šířku jízdního pruhu a hygienik zase maximální hladinu hluku. Každý si vysekne kousek města pro svůj systém a zůstává jen jakýsi amorfní zbytek.

Takový přístup u živoucích organismů, jakým město bezpochyby je, nemůže nikdy fungovat. Je to jako bychom s každým orgánem chodili na pravidelnou preventivní kontrolu k sérii specialistů v různých patrech několika nemocnic, anebo daleko spíš rovnou k patologovi, který se skalpelem v ruce odhaluje tajemství našich večerních bolestí hlavy.

Rozložit komplexní problém města do částí je samozřejmě nezbytné, ale je to jen mezikrok k jejich opětovné smysluplné syntéze. Celek a žádoucí výsledek, to je vhodné prostředí pro život, je totiž prvním cílem plánování města. Ne perfektní doprava nebo technická infrastruktura.

Inženýrství má to privilegium, že se může soustředit jen na ty prvky, které jsou relevantní pro jeho disciplínu z jejího úzkého (rezortního) hlediska. Proto se někdy setkáváme s novými křižovatkami, které jakoby zrovna přistály z Los Angeles nebo protihlukovými bariérami, které kromě hluku odstranily taky život. Naproti tomu doménou architekta je tvorba celku. Jeho úkolem je usmiřovat protichůdné a spojovat zdánlivě nespojité. Právě takový přístup by se měl uplatňovat při plánování města a takový je i nový Metropolitní plán.

Nevnímá město jako zajímavé technicko-ekonomické souvrství ale jako ulice, domy, parky a náměstí. Tedy v důsledku vlastně stejně jako jeho obyvatelé. To je, ač se to zdá podezřele samozřejmé, naprosto nový přístup k plánování Prahy.

Dívat se na město jako na celek je právě ten důvod, proč plán vůbec potřebujeme. V měřítku milionové metropole se samozřejmě najde mnoho situací, kdy takovýto přístup vyvolá(vá) kritiku. Obce na okraji budou z pochopitelných důvodů protestovat proti základní tezi koncentrace a omezení výstavby v krajině.

Jiný příklad, o kterém dnes slyšíme je tzv. ochranná zeleň. Příjemně znějící slovní spojení je ve skutečnosti jen jiný výraz pro bezradné zbytkové prostory, které v minulosti zůstávaly tam, kde se silnice prořízla městskou tkání. V novém plánu je pro ni stále místo na periferii, ale do města už nepatří.

Jeho obyvatele nezajímá, zda-li je dodržen optimální poloměr otáčení pro kamionovou dopravu, pokud musíme silnici přejít sérií podchodů a nadchodů. Je roztomilé, když je ‚dálnice‘ skryta za několika tújemi, ale ještě lepší je místo dálnice ulice, kterou můžeme přejít po přechodu. Město je v konečném důsledku současného životního stylu zároveň svět, ve kterém žijeme. Je to svět. Stavíme svět, navrhujeme svět. Z tohoto důvodu nesmíme o jeho plánu uvažovat jako o sérii technických norem, ale jako o celistvém, tedy z definice architektonickém, díle.

 

PS: Před několika měsíci jsem na popud Kanceláře Metropolitního plánu napsal sérii krátkých textů k novému plánu Prahy. Měl to být vnější pohled na některé jeho obecné teze.

Dnes, po odvolání ředitele IPRu a odchodu téměř všech zaměstnanců kanceláře zveřejňuji některé jejich části jako připomínku snad ne ještě uplně ztracené snahy mnoha odborníků.