Film podle videohry Assassin's Creed se nepovedl, všechny akční honičky rozbil střihem

V prachu zvířeném tak, že by se dal krájet, někdo ukryl hollywoodský film s rozpočtem okolo 120 milionů dolarů. A v tom ukrývání byl opravdu důsledný. Adaptace populární videohry Assassin's Creed, jež zítra vstoupí do českých kin, je některými americkými recenzenty označována za nejpřekvapivější velkofilm letoška. Právem. Tak neobvyklým způsobem nepovedený snímek už tady dlouho nebyl.

V dobách španělské inkvizice jistý muž vedl tajné bratrstvo zabijáků assassinů. Prolog snímku to ukáže s křečovitě vážnou dikcí a se špatným španělským přízvukem, scény se topí v prachu, asi kvůli "uměleckému" dojmu.

Po dalších dvou úvodech a 524 letech se jeden odsouzenec k smrti probudí ve výzkumném centru uprostřed Madridu a má pomocí složitých technologií pátrat po vzpomínkách onoho vůdce assassinů, který byl jeho předkem. Děj filmu však ani tehdy smysl dávat nezačne. A těch návratů do prašného 15. století bude ještě hromada.

Důvodů, proč byl Assassin's Creed očekáván coby snímek, který prolomí prokletí videoherních adaptací, jimž se dosud na plátnech nedařilo, bylo docela dost. Hlavní roli hraje Michael Fassbender, který si své nezávislé i ty velké hollywoodské úlohy pečlivě vybírá. A tento titul jako svůj vůbec první také produkoval.

Režisér Justin Kurzel se prosadil menšími filmy a herecký i tvůrčí tým si do Assassin's Creed přivedl ze svého předchozího snímku, vizuálně opojné adaptace Macbetha. Vedle Fassbendera tu tedy hraje také Marion Cotillardová, jež předtím po jeho boku ztvárnila lady Macbeth.

Prohraná videohra

Další 2
fotografie

"Nebyl jsem obeznámen s herní kulturou," pronesl režisér Kurzel o videoherní předloze. "Ale překvapilo mě, kolik hloubky v tom je." Dost možná největší problém filmu spočívá právě ve snaze ambiciózního umělce hledat v akční hře příběh o minulosti a paměti. Jenže Assassin's Creed není shakespearovské drama.

Je to film o chlapíkovi, který díky zařízení napojenému na páteř může nahlédnout do minulosti očima svého dávného předka a navázat se na jeho DNA. V minulosti má najít tajuplný artefakt, který by mohl rozlousknout svár mezi assassiny a templáři − dvěma sektami, jež stojí proti sobě a chtějí extrémním způsobem manipulovat s osudem lidstva.

Původem Australan Kurzel se podobně jako v Macbethovi zabývá vztahem k předkům, což obzvlášť v jeho domovině je velmi osobní téma. Vysokorozpočtový akční snímek nezvykle zbavil nadsázky a humoru, jenže výsledkem není dospělé drama, ale překombinovaný, k smrti vážný zmatek.

Přitažlivost původní videohry ve velké míře spočívá v opojnosti takřka neomezených možností pohybu po středověkých tržištích či střechách domů známých měst. Film však spoustu času tráví v současnosti a snaží se vzít vážně vše, co na videohře bylo podružné.

Další letošní nedotažená videoherní adaptace Warcraft se přinejmenším pokusila o odlišný přístup k žánru filmové fantasy a snažila se k tomu využít ty prvky hry, které jsou opravdu hráčsky atraktivní. Kupříkladu akční scény.

Assassin's Creed však veškeré akční honičky rozbije střihem a záběry snímanými přehnaně zblízka. Občas se sice objeví hezky zarámovaná kompozice, jež prozradí vizuální cit tvůrců, ale jde jen o záblesk, navíc utopený ve všudypřítomném prachu.

A když už nějaká akční scéna na chvilku upoutá, tvůrci ji přeruší prostřihy do přítomnosti, v níž je ale hrdina s minulostí virtuálně propojen. Možná to má evokovat pozici hráče videoher, možná to má říci "umíme vykrást film Matrix tak jako dalších několik desítek našich hollywoodských předchůdců". Divákovi to rozhodně neprospívá a žádnou hloubku v tom nenajde.

Kurzelův předchozí film Macbeth se mohl spolehnout na všeobecnou, až notorickou znalost předlohy, a tak tehdy režisér postavil své drama především na obrazech, naturalismu, na "vichřici a plískanici" nehostinné skotské krajiny. Repliky se tu mohly ztrácet, jako by je odnesl vítr, kterým Shakespearova tragédie začíná.

Když však divák poslouchá úsečné útržky španělštiny v Assassin's Creed, slyší jen snahu zamaskovat, že herci tím jazykem příliš nevládnou. Ani v angličtině tu nikdo z celkem hvězdného ansámblu nemá co hrát. Marion Cotillardová, která se stará o potomky assassinů cestující do minulosti, je krásná a zmatená, což nejspíš musí stačit. A její otec v podání Jeremyho Ironse buď pouze stojí a závažně hledí, nebo pronáší věty, po jejichž smyslu divák netouží pátrat.

Ve všem tom hledání tajemného zlatého jablka a "genetického kódu ke svobodné vůli" tak nakonec publikum uvázne jako v prachu, v němž se záhadně ztratil štědrý hollywoodský rozpočet.