Příběh Jána Vilčeka připomíná hollywoodský film. Jako malému se mu podařilo vyhnout se transportu do koncentračního tábora, rodiče jej jako chlapce z židovské rodiny ukrývali v sirotčinci nebo u obětavé rodiny na malé vsi.

Přestože se chtěl stát spisovatelem, právníkem nebo ekonomem, kvůli zpolitizování oborů za minulého režimu se nakonec rozhodl pro studium medicíny. V té době jej zaujala virologie a imunologie, kterým se později začal do hloubky věnovat ve Virologickém ústavu v Bratislavě.

A když režim v 60. letech povolil opratě, emigroval spolu se svou ženou přes Vídeň za oceán.

V USA se stal uznávaným vědcem, jenž se podílel na vývoji léku proti revmatoidní artritidě a jiným autoimunitním onemocněním. A díky stamilionovým licenčním poplatkům, které mu z prodejů plynou, podporuje talentované vědce a umělce ve vlastní nadaci.

Dnes třiaosmdesátiletý Vilček, jenž za svou práci získal ocenění od prezidenta Baracka Obamy, vše popisuje ve svých pamětech nazvaných Láska a věda, které nyní v Česku a na Slovensku vycházejí knižně.

HN: Dětství jste prožil za druhé světové války a jako chlapec z židovské rodiny jste to neměl lehké. Část války jste dokonce prožil v sirotčinci…

Ano, dva roky jsem prožil v sirotčinci u katolických jeptišek, rodiče mě tam ukryli ze strachu před deportací.

Pak jsem asi rok žil s matkou v Prievidzi, dostala tam místo lékařky v oční ordinaci. Tam si nevzpomínám na žádný antisemitský incident. Bylo to už poté, co na podzim 1942 skončily židovské transporty ze Slovenska do koncentračních táborů.

A když pak přišla německá armáda a vypuklo povstání v srpnu 1944, museli jsme s matkou do úkrytu a asi sedm měsíců jsme žili v dědině Nitrianske Rudno. Tam jsem přečkal do konce války.

V jedenácti dvanácti letech jsem si ještě neuvědomoval vážnost situace, bylo to pro mě spíš dobrodružství. Chápal jsem, že byl náš život v ohrožení, ale ještě jsem plně nevěděl, co se děje.

HN: Co se vám hlavně vrací na mysl z té doby?

Hlavně to, jak byli někteří lidé neuvěřitelně dobří a odvážní, když nám pomáhali, což bylo tehdy i pro ně riziko. Například pro rodinu Javorčekových, kde jsme přebývali, mohlo mít nelegální skrývání Židů velmi zlé následky.

Pamatuji si ty chvíle, kdy jsem prožíval jako jedenáctiletý chlapec strach o svůj život. Například když do domu, kde jsme žili, přišli němečtí vojáci a máma mi říkala, že nikdy nesmím mluvit německy. Jako dítě jsem se německy naučil, ale ve vesnici, kde jsme se ukrývali, bylo velmi neobvyklé, aby tam chlapec mluvil německy. A já jsem před těmi německými vojáky něco spontánně německy řekl.

V tom momentě jsem si uvědomil, že jsem to neměl dělat. Zachvátila mě panika, ale naštěstí to dobře dopadlo.

HN: Jako mladý jste chtěl studovat právo nebo ekonomii, což je od virologie nebo imunologie poměrně vzdálené. Jak jste nakonec došel k mikrobiologii?

Tehdy jsem měl blízko k maturitě, uměl jsem si vytvořit vlastní názory a věděl jsem, že komunismus nemiluji a že společenské vědy jsou zpolitizované. Mnoho let jsem chtěl být také spisovatelem nebo novinářem, rád jsem psal. A pak jsem si uvědomil, že by pro mě ani žurnalistika nebyla dobrá kariéra. Tím, že jsem vyloučil všechny jiné možnosti, jsem se nakonec rozhodl pro medicínu.

Potom jsem se v druhém ročníku přihlásil na výzkumný projekt pro studenty na katedře mikrobiologie a po krátkém čase jsem zjistil, že mi to velmi vyhovuje, a rozhodl se, že chci strávit zbytek profesionálního života jako výzkumník, ne jako praktický lékař.

Ján Vilček (83)

Narodil se v Bratislavě, jako chlapec z židovské rodiny se za války ukrýval před nacisty.

Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě.

Školu dokončil v roce 1957, kdy zároveň zahájil svou vědeckou kariéru.

Působil ve Virologickém ústavu Československé akademie věd v Bratislavě.

V roce 1964 emigroval do New Yorku. Tam získal místo docenta na univerzitě.

Postupně spoluvyvinul látku, která se dnes používá na léčení Crohnovy choroby nebo revmatoidní artritidy. Škole daroval více než 100 milionů dolarů, které postupně plynou z licenčních poplatků za jeho
vynálezy.

Jde o jeden z největších darů univerzitám v USA vůbec.

V roce 2000 založil spolu s manželkou nadaci The Vilcek Foundation, která každoročně uděluje dvě ceny ve výši 100 tisíc dolarů, a to jednomu vědci z medicínského výzkumu a jedné osobnosti z oblasti umění.

Šest cen ve výši 50 tisíc dolarů pak dostávají od nadace nadějní mladí umělci a vědci. Všichni ocenění jsou emigranti.

Vilčekovi si dávají za cíl rozšířit povědomí o přínosu přistěhovalců
pro Spojené státy.

HN: Co vás na tom oboru tolik zaujalo?

Ta intelektuální výzva. Velmi rád jsem seděl v knihovně a studoval články z mého výzkumného oboru. Ale bavilo mě všechno, bavilo mě také dělat pokusy, ačkoliv byly v té době ještě dost primitivní, protože technologie, které máme dnes, neexistovaly.

HN: Jak to tedy například vypadalo?

Čemu se dnes říká molekulární biologie, to tehdy neexistovalo. Dnes můžeme izolovat DNA a měnit geny i u živých organismů, například u myší. Tehdy se ani nevědělo, co gen je, a dokonce v době, kdy jsem studoval medicínu, bylo z ideologických důvodů slovo gen prakticky zakázané.

Komunisté tehdy velice propagovali teorii Trofima Lysenka. Ten hlásal, že geny a zděděné vlastnosti nejsou důležité, že určující je prostředí. Mnoho věcí tehdy nebylo přístupných, ale i ty pokusy, jež se daly dělat, byly pro mě velmi přitažlivé.

HN: Jaké pokusy jste dělal?

Mým prvním projektem bylo zjistit, jak a proč se bakterie stanou rezistentními proti antibiotikům, hlavně penicilinu. Musím říct, že moc daleko jsem se s tím projektem nedostal, protože jsme tehdy neměli vhodné metody. Pokusili jsme se přinést přímý důkaz, že bakterie, které jsou rezistentní na penicilin, vylučují do prostředí něco, co inaktivuje penicilin.

Sice se nám to tehdy nepodařilo, ale byli jsme na správné cestě, protože později se zjistilo, že takové látky existují.

HN: Měl jste v té době pocit, že všeobecně hlásaná komunistická ideologie prosakuje do vaší práce?

Naštěstí politika do odborné práce tolik zasáhnout nemohla, až na genetiku, kterou jsem zmínil. I moji kolegové věděli, že to, co nás učí o genetice, je propaganda, a nevěřili tomu. Ke konci 60. let i samotný režim zjistil, že tyto teorie nejsou správné, a přestal je rozšiřovat. Ale práce, kterou jsem dělal jako medik a hlavně po skončení medicíny ve Virologickém ústavu v Bratislavě, nemohla být ideologií tolik ovlivněná. V ústavu jsme měli kontakty s vědci v zahraničí, takže jsme věděli, co se ve světě děje.

I přes omezení − neměli jsme dost přístrojů nebo chemikálií − jsme přece jen mohli svoji práci dělat dost svobodně.

HN: Co se vám honilo hlavou, když jste se v 31 letech rozhodl, že společně se ženou emigrujete na Západ?

Jednak jsem si uvědomil, že toho, čeho jsem mohl v malém Československu odborně dosáhnout, jsem dosáhl. A na to, abych udělal něco víc, potřebuji svobodnější podmínky a větší zázemí. Logická volba proto byly USA, které byly a stále jsou centrem výzkumu. Biologie a imunologie tam tehdy byly v prudkém rozkvětu. Sice nemohu říct, že jsem byl osobně politicky pronásledovaný, ale komunisté mi například zmařili možnost odjet na rok na studijní pobyt do Londýna. Důležité slovo měla i moje žena, která chtěla odejít. Její bratr emigroval o několik let dříve do New Yorku. Od něj slyšela o životě na Západě a věřila, že tam pro nás bude život lepší.

HN: Jak se vám pak hned ze začátku podařilo získat místo docenta na Newyorské univerzitě?

Ještě před odchodem z Československa jsem publikoval několik odborných prací v mezinárodních časopisech. Navíc se mi během působení v Bratislavě podařilo navázat kontakty s mnoha kolegy ze západní Evropy a Spojených států a ty pak pro mě byly velmi užitečné při hledání zaměstnání po mé emigraci. Také pomohlo, že se v době mé emigrace věda v USA velmi rozvíjela a byl tam nedostatek virologů a imunologů.

HN: Za váš největší úspěch se považuje to, že jste díky výzkumu imunitního proteinu TNF-alfa vyvinuli lék proti artritidě a jiným autoimunitním nemocem. Berete to také jako to nejdůležitější, čeho jste dosáhl?

Je to asi nejkonkrétnější příspěvek, k němuž moje práce vedla. Osobně jsem hrdý na některé práce, jež jsou teoretičtější a o kterých veřejnost mnoho neví. Například v oboru interferonů, což je jedna z látek, které přispívají k regulaci imunitního systému, jsem začal pracovat již v Bratislavě ve Virologickém ústavu a pokračoval i v New Yorku. Tento výzkum položil základ k poznatkům, které jsou důležité pro pochopení, jak imunitní systém funguje. Vývoji léku také předcházelo mnoho základních studií. To jsou věci, na které jsem osobně stejně hrdý jako na to, že se mi podařilo přispět k vývoji léku Remicade.

HN: Když se podíváte zpátky na cestu, která k tomu vedla, jak ji hodnotíte?

Je to do velké míry kombinace štěstí a náhod, jež mě vedla k úspěchu. Když jsem například ještě pracoval v Bratislavě, potkal jsem dva vědce ze Západu a těm vděčím za to, že jsem se začal zajímat o interferon, což potom poznamenalo celý zbytek mé vědecké dráhy.

Za to, že jsem se nakonec rozhodl pracovat na vývoji léku, vděčím tomu, že jsem potkal biotechnologického podnikatele Michaela Walla, s nímž jsme nejprve diskutovali o práci na interferonu.

On potom založil novou biotechnologickou společnost, setkali jsme se náhodou na konferenci a tam se mě zeptal, jestli bych neměl zájem o spolupráci s jeho novou firmou. A postupně jsme dospěli k vývoji léku.

HN: Nastaly při vývoji léku nějaké kritické momenty?

Těch bylo mnoho. Proces vývoje nových léčiv skoro nikdy není přímočarý, je plný neočekávaných zvratů. Ze začátku jsme například nevěděli přesně, na co by se náš lék mohl použít. V důsledku práce jiných výzkumníků nakonec vysvitlo, že je lék mimořádné účinný při léčbě autoimunitních zápalových onemocnění, například Crohnovy nemoci, revmatoidní artritidy a psoriázy. Od schválení v roce 1998 byl Remicade úspěšně použit u milionů pacientů na celém světě. V letech 2013 a 2014 byl mezi třemi nejprodávanějšími léčivy na světě. Roční obrat překračuje 10 miliard dolarů.

HN: V roce 2000 jste založil nadaci, kterou jste zasvětil vědě a umění. Podporujete emigranty, kteří v těchto oblastech v USA vynikají. Jak se vám to podařilo?

Založit jsme ji mohli právě díky tomu, že jsem přispěl k vývoji léku Remicade a jsem spoluautorem mnohých patentů. Přes New York University, na níž pracuji, mám nárok na podíl z licenčních poplatků, které univerzita pobírá za prodej Remicadu. Většinu zisku z licenčních poplatků jsem věnoval nadaci a univerzitě.

HN: Proč jste nadaci zaměřili zrovna tímto směrem?

Postupně jsme si dali za cíl zvýšit povědomí Američanů o příspěvcích emigrantů, hlavně do vědy a umění. Tím jsme s manželkou zkombinovali svou vlastní osobní historii, protože já jsem v biomedicínském výzkumu, moje žena je historička umění. A oba jsme emigranti. To jsme vložili do mise nadace The Vilcek Foundation.

HN: Jak v této souvislosti hodnotíte nárůst nacionalistických nálad nejen v Americe, kde byl zvolen prezidentem Donald Trump, odpůrce přistěhovalců?

V době, kdy jsme se rozhodli pro tento program, jsme ani nevěděli, jak důležitá bude naše mise. Nárůst nacionalismu, xenofobie a nálad proti imigrantům, který považuji za nešťastný, je bohužel i v jiných částech světa. Doufám, že se nám podaří naším programem alespoň trošku neutralizovat tyto tendence, jež osobně považuji za mylné a škodlivé pro rozvoj USA.

HN: Jak jste reagoval na zvolení Trumpa prezidentem?

Když jsme přišli do Spojených států, lidé byli velmi nápomocní přistěhovalcům, ale po útocích 11. září 2001 se nálada změnila. Snažíme se zdůraznit, že emigranti jsou nesmírně důležití pro úspěchy Spojených států. Máme mnoho důkazů, že velkou měrou přispívají k vědeckému, hospodářskému i kulturnímu rozvoji USA. Například třetina všech nositelů Nobelovy ceny, již jsou občany USA, se narodila mimo Spojené státy. Velké procento zakladatelů špičkových technologických firem v USA jsou imigranti.

HN: Za své objevy a filantropickou práci jste dostal v roce 2013 dokonce ocenění od prezidenta Baracka Obamy.

Moc si toho vážím. Prezident Obama si připravil krátký souhrn mého životopisu a přečetl jej při slavnostním udílení, to bylo skutečně dojemné.

HN: Mluvili jste spolu i osobně?

Měli jsme jen málo času, bylo to krátce poté, co byl před čtyřmi lety znovuzvolen. Já jsem mu k tomu gratuloval a krátce jsme hovořili o imigrační reformě. Tehdy to vypadalo tak, že to ve Spojených státech projde, říkal jsem mu, že mu držím palce, aby se to podařilo prosadit. Republikáni to však nakonec blokovali a reforma není. A teď se to určitě na dalších několik roků zastaví.