Po vysoké škole prošla Markéta Aniolová postupně čtyřmi reklamními agenturami, snažila se budovat svoji kariéru v marketingu a postupně se z nižších pozic dostávala výš. Klientům představovala návrhy svých kolegů krea­tivců. Po mateřské dovolené se vrátila do práce, ale ani ne po dvou měsících dostala výpověď.

"Další zaměstnání jsem našla v marketingu v korejské korporaci. Asijská firemní kultura mě rozložila. Byl to opak toho, jak bych chtěla fungovat. Zaskočila mě striktní hierarchie spojená se slepým posloucháním nadřízeného, vyjádření vlastního názoru bylo nepatřičné. Každý den jsem uvažovala, jestli to ještě zvládnu," vzpomíná Aniolová, která nakonec zůstala půl roku.

Velké firmě už ale nechtěla dávat svůj čas a energii. "Ačkoliv jsem byla výborně placená, cítila jsem se jako otrok," komentuje odchod, který zásadně změnil její život.

Uvažovala o dalším zaměstnání a vrhla se do rekonstrukce bytu. "Kamarádka mi tehdy řekla, že bych měla dělat něco, u čeho zapomenu na čas. Proto jsem se rozhodla věnovat interiérovému de­signu," vysvětluje podnikatelka.

Všechny své úspory investovala do studia soukromé školy interiérového de­signu. "Můj první podnikatelský rok nebyl dobrý. Deptal mě počáteční nezájem o moje služby, pro zakázku bych tehdy udělala všechno," říká Aniolová, které pomohly webové stránky. Ty přitáhly první zákazníky.

"Uplynulo půl roku a najednou jsem měla zakázek víc, než se dalo stihnout, to byl zase druhý extrém. Zvažovala jsem vybudovat studio s několika zaměstnanci, nebo mít svobodu a přetlak zakázek řešit najímáním dalších kolegů. Došla jsem k tomu, že si chci zakázky a klienty vybírat," říká podnikatelka, která nyní řeší, jak skloubit soukromý a pracovní život.

"Loni jsem vzala více zakázek a hodně jsem pracovala. Utrpěla tím jak odvedená práce, tak moje soukromí. To chci letos udělat jinak, i proto jsem zaměstnala kolegyni. Život je totiž dost krátký na to, aby se pilo špatné víno," prohlašuje.

Antonín Nekvinda

Pro Českou pojišťovnu začal pracovat v devadesátých letech, od roku 2000 vedl jako generální ředitel její slovenskou pobočku a na svém místě vydržel deset let. "Práce pro známou a finančně silnou společnost přináší výhodu ve sdílení mezinárodních zkušeností, vědomostí a klien­tů. Měl jsem dobré zázemí a obchodní partneři mě respektovali. Korporace mi dala prostředky pro práci, nemusel jsem řešit peníze na provoz firmy," vysvětluje Nekvinda.

Pak ale akcionářům pojišťovny přestaly jeho plány připadat dostatečně ambi­ciózní, a tak Nekvinda firmu raději opustil. "Na mé pozici chtěli změnu a nabídli mi jinou funkci. Já ale tvrdím, že z určitých pozic se pouze odchází. Proto jsem o nabídkách nejednal a z pojišťovny odešel," říká bývalý ředitel.

Odchodu se prý neobával. "Měl jsem pochopitelně našetřené peníze, a protože jsem v té době dělal v pojišťovnictví už dvacet let, věřil jsem, že po nějaké době práci najdu," vzpomíná Nekvinda.

Změna ale podle něj nebyla příjemná. "Sám jsem měl plno řečí o tom, jak miluji změny a výzvy. Když pak skutečně přišly, nechtěl jsem se loučit s kolegy, s prostředím a zažitými věcmi," popisuje chvíle, kdy opouštěl kancelář.

Po odchodu z firmy si chtěl především odpočinout a zlepšit se v angličtině. Plánoval, že se později do manažerské pozice v jiné velké firmě vrátí. Vydal se za svými přáteli do Indie a díky této cestě objevil svět sociálního podnikání.

"V Indii jsem přátelům slíbil, že jim pomůžu vybudovat školu. Za dva měsíce už jsem na Slovensku zakládal makléřskou společnost. Začal jsem také působit ve Sdružení Neratov, které zaměstnává handicapované lidi a v Orlických horách vrací život vysídlené obci a poutnímu místu Neratov," říká podnikatel, který zaměstnává zhruba 150 lidí.

"V porovnání s korporací je hlavní výhodou jednoduchost a rychlost, s jakou provádíme to, co považuji za nutné pro rozvoj společnosti. Své výsledky mohu vidět rychleji a vidím, komu jsem svým jednáním pomohl," dodává Nekvinda.

Aleš Černý

K práci ve start-upu Zonky, který zprostředkovává půjčování peněz mezi lidmi, se dostal na setkání investorů, mezi které patřil.

Na schůzce ho zaujala firemní strategie v oblasti řízení rizik, která je založena na individuálním přístupu ke každému klientovi. Jako manažer s bohatými zkušenostmi v risk managementu se chtěl stát součástí projektu, který pracuje s lidskými příběhy.

Díky tomu, co se naučil při práci v poradenské společnosti Ernst & Young a také v GE Money Bank, se stal v novém působišti vedoucím oddělení.

"Když je člověk na nízké pozici ve velké firmě, s korporátní mašinerií se nesetkává. Spoustu věcí se učí, pořád se děje něco nového. Když jsem povýšil, narazil jsem při prosazování změn na předpisy, prezentace a schvalování výborů. Setrvačnost velké firmy mě začala frustrovat," vysvětluje Černý.

Při zavádění nových nařízení ve start-upu dává pozor na jejich užitek. "Nechceme zkorporátnět," usmívá se.

Jan Šimík

Po vysoké škole začal jako obchodní manažer ve firmě Apple, měl na starosti navazování spolupráce se školami. "Tehdy to byla hodně uvolněná firma, která se řídila jen vlastními pravidly, a ne těmi nadnárodními," říká podnikatel, který poté zamířil do dalšího technologického gigantu Dell. Tam spolupracoval s firmami Microsoft nebo DHL. Nakonec z firmy odešel kvůli tomu, že se domů vracel vyčerpaný a otrávený z rutinní práce.

"Uvědomil jsem si, že ačkoliv dobře vydělávám, nemohu tuhle práci dělat dlouho," dodává. Byl bez příjmů a našetřené peníze docházely

"Z krásného bytu jsem se přestěhoval do garsonky, služební auto jsem vyměnil za veřejnou dopravu," vzpomíná. Nakonec se zapojil do začínající firmy. "Narazil jsem na majitele firmy BlindShell, která vyvíjí mobilní telefony pro nevidomé lidi," říká Šimík. I díky němu dnes firma působí v 15 zemích a mezi jejími klienty jsou nejvýznamnější hráči na trzích v Evropě, Kanadě, Austrálii nebo v Indii.

Slávka Hepnarová

Mladá podnikatelka se pro odchod z reklamní agentury rozhodla po návratu z dovolené v albánských horách. "Odstřižená od mobilu a e-mailů jsem s těžkou krosnou na zádech měla čas na přemýšlení," říká Hepnarová, která hned po škole nastoupila do mezinárodní reklamní agentury. "Podílela jsem se na tvorbě televizních i on-linových reklam, měla jsem možnost být u zajímavých projektů. Byla to obrovská zkušenost," říká podnikatelka, jejímž důvodem k odchodu byla chuť budovat vlastní firmu.

"Uvědomila jsem si, že spoustu času a energie, kterou jsem věnovala práci, bych mohla dát do vlastního projektu," vysvětluje Hepnarová, která po dvou týdnech po návratu z Albánie podala výpověď a s kamarádkou se pustily do budování kavárny. "Měsíce jsme strávily rekonstrukcí a otevíráme ji za pár dní. Teprve uvidím, jaké je to být podnikatelkou," vypráví Hepnarová, která chce kavárnu My Coffee Story využít také k pořádání akcí.

Anna Bláhová

Jako manažerka začala pracovat v korporaci ještě při vysokoškolských studiích. "Oddělení vztahů s klienty v Komerční bance určilo moje směřování, bavila mě komunikace se zákazníky a řešení jejich stížností," říká Bláhová. Po škole nastoupila do Pražské energetiky, kde měla na starosti správu fotovoltaiky a účetní záležitosti.

"Necítila jsem se tam příliš využitá. Jako nováčka mě téměř k ničemu nepustili, a tak jsem po roce a půl odešla. Nejvíce mi vadilo, že jsem nic nemohla ovlivnit. Zajetá pravidla, směrnice, procesy, které byly nesmyslné a nikdo mi je ani neuměl vysvětlit," říká Bláhová.

Protože se chtěla rychle kariérně posunout, zamířila do start-upu, kde dnes vede tým několika lidí. "Musím být ve střehu a umět reagovat na nové výzvy a problémy. Každý den se učím, měním, tvořím. Pracuji rychle a flexibilně," vysvětluje. Protože z vlastní zkušenosti ví, jak se cítí člověk, jehož návrhy na zlepšení jsou zamítnuty, snaží se své kolegy podporovat v navrhování inovací.