Policejní zátahy za bílého dne. Střílení nevinných. Mrtví na silnicích, ozbrojené vraždící jednotky na motorkách.

Když už do města musíte, držte se striktně ve finanční čtvrti Makati a po setmění zůstaňte raději v hotelu…

Manile, filipínské metropoli, je dnes podle jejího obrazu v médiích lepší se vyhýbat, na vině je prý prezident Rodrigo Duterte a jeho boj proti drogám "všemi prostředky". Jenže filipínská realita je zblízka trochu jiná.

Duterte tančí mezi velmocemi

Vztahy USA a Filipín, jejich tradičního spojence v jihovýchodní Asii, jsou nyní nejhorší v historii.

Prezident Rodrigo Duterte deklaroval příklon k Číně a Rusku.

S nástupem Donalda Trumpa, se kterým Duterte sympatizuje, se ale možná chystá obrat zpět.

Čtěte ZDE.

Filipínský prezident Rodrigo Duterte bojuje proti drogám "všemi prostředky".

Duterte byl prezidentem zvolen v přímé volbě v květnu 2016 a Filipínci ho milují. I přes časté kontroverzní výroky si dvaasedmdesátiletý politik získal obdiv bojem s kriminalitou a korupcí − 22 let byl starostou 1,5milionového města Davao.

Boj se zločinem ve funkci hlavy státu rozšířil na celou zemi a přidal tvrdou válku proti drogám. Paradoxně právě kvůli tomuto "čisticímu" programu získala Manila pověst velmi nebezpečného města. Přitom aspoň zčásti zbytečně − Filipínci vás vždy vítají s úsměvem, a zdaleka ne proto, že v cizinci vidí chodící peněženku.

Navíc díky tomu, že Filipíny byly počátkem 20. století americkou kolonií, se bez problémů všude domluvíte anglicky.

Historie je i důvod, proč je kolem Duterteho kroků tolik povyku ve světě.

Filipínci dodnes chovají neskrývaný obdiv ke Spojeným státům.

Země byla až dosud tradičním spojencem USA, Američané na nich mají i vojenské základny a ostrovní stát má strategickou polohu v klíčové oblasti jihovýchodní Asie. Tedy regionu, kde na sebe narážejí různé sféry vlivu a kudy vedou důležité dopravní tepny.

A nový prezident nechce zatočit jen s drogami, ale i se starými diplomatickými pořádky, a proto se začal viditelně sbližovat s Čínou a Ruskem. To mu ruku v ruce s jeho ráznou rétorikou a halasným populismem ne nepodobným Donaldu Trumpovi vysloužilo silnou mezinárodní pozornost.

Zabíjení ve jménu bezpečnosti

Devadesát procent Filipínců se hlásí ke katolickému vyznání. Mše se konají několikrát denně: jak v angličtině, tak v místním jazyce tagalog. Kostely praskají ve švech, lidé často stojí i venku.

Pohled zbožných lidí, většinou oddaných křesťanů, na Duterteho represivní taktiky, které zahrnují zabíjení, je prostý: "Je to daň za bezpečnější město. V Manile je nás přes dvacet milionů, co je proti tomu nějakých pár tisíc životů," říká naprosto bez emocí průvodce Paolo, který bere turisty ke kráteru stále aktivní sopky Taal, vzdálené dvě hodiny jízdy od Manily.

A co pohled na protidrogovou válku?

"Západní žurnalisté hrozně překrucují situaci. Ano, boj proti drogám tu existuje, ale není to tak, že by policie náhodně střílela všechny, kdo jsou podezřelí. Nejvíce se navzájem zabíjí členové drogových gangů, kteří likvidují všechny, kdo by mohli policii prozradit jakékoli ilegální aktivity," vypráví Paolo.

Další podezřelé zabíjejí podle filipínských médií sami místní. K tomu, aby policii pomohli, je vyzval prezident. "Jestli znáte nějaké narkomany, jděte a zabijte je, protože jejich rodiče by to nezvládli, bylo by to pro ně příliš bolestné." Státní policie tedy často na místo, kam jede třeba zatknout podezřelé, dorazí pozdě, neboť spravedlnost berou do rukou místní, takzvaní vigilantes.

Na konci června 2016 spustila policie projekt Tokhang. Název vychází ze složeniny slov toktok a hangyo, zaklepat a přiznat se. Iniciativa má za cíl přesvědčit narkomany či dealery, aby se policii, která vytipované domy obchází, přiznali sami. Po zaklepání mají podepsat dokument, jímž se zavazují, že s drogami skončí a půjdou na odvykací kúru.

To je ovšem problém, protože na Filipínách zatím není dostatek léčeben pro závislé. O znovuzačlenění narkomanů do společnosti se proto hodně stará i církev.

Jelikož Duterteho politiku Filipínci uznávají, na vytipovávání sousedů − jak závislých, tak dealerů − se lidé podílejí dobrovolně a seznamy předávají úřadům. Podle Filipínské národní policie (PNP) navštívili policisté v rámci projektu Tokhang přes sedm milionů domů. Při akci se prý přiznalo 1,1 milionu závislých a téměř 80 tisíc dealerů.

Zahraniční média ale poukazují na to, že seznamy slouží spíše jako podklad k zabíjení. Ti, kdo se na něj dostali, často zemřeli z rukou vigilantes.

"Prezident Duterte vytvořil prostředí, ve kterém každý může zabíjet či být zabit ve jménu drogové války," uvedl loni v říjnu ředitel pobočky Amnesty International pro jihovýchodní Asii Rafendi Djamin. Pokud se však návštěvníci Manily nebudou vydávat na vzdálenější předměstí, nehrozí jim, že by cokoliv z této "války" zaznamenali.

Město plné kontrastů

Manila je obrovské město plné kontrastů. Ve finančním distriktu Makati, přezdívaném filipínský Manhattan, stojí mrakodrapy, sídlí mezinárodní firmy, najdete tam naleštěná obchodní centra a silnice plné luxusních SUV. Stačí ovšem popojet o pár ulic dál a člověk se ocitne v jiném světě, mezi slumy. V ulicích občas narazíte na žebráky. Žebráním se živí i děti, které se sotva naučily mluvit. Občas jsou dotěrné, ale rozhodně ne nebezpečné.

V chudší čtvrti Ermita, stejně jako v luxusnější Makati si nemůžete nevšimnout prostitutek, které lákají klienty do masážních salonů. Prostituce je zde mimo zákon, proto své služby schovávají právě za masáže − vybrat si můžete i tu s "happy endem".

Relativně rozšířená je i dětská prostituce, která ovšem vládu rozhodně netrápí tolik jako drogy.

Na západní poměry má Manila velký problém také s čistotou. Ulice i chodníky jsou špinavé, v běžné čtvrti najdete pohozené odpadky téměř na každém rohu. Romantickou procházku při západu slunce po hlavní třídě Roxas Avenue, lemovanou palmami, snadno zkazí pohled na břeh zálivu, který lemují odpadky. Kvůli nedostatečné hygieně místní ani nedoporučují stravovat se u pouličních stánků.

"Záleží, jak citlivý máte žaludek. I mně se občas stane, že se mi udělá špatně," upozorňovala nás recepční hotelu.

73 %

Filipínců vyjádřilo v posledním průzkumu ze začátku prosince 2016 Dutertemu a jeho vládě podporu.

Voda z kohoutku není pitná, běžné je tedy kupování balené vody, což zhoršuje neutěšenou situaci s likvidací plastových obalů.

Filipínci jsou navíc (hlavně ti v Manile) posedlí balením všeho do igelitu, nejlépe co položka, to igelitová taška nebo alespoň pytlík. První pokusy o třídění se už objevují, ale působí spíš jen jako hra naoko.

Středoevropana zaskočí i zdejší doprava. Auta se zde mísí s takzvanými jeepney (místní otevřené minibusy) a motorovými tříkolkami, mezi nimiž kličkují lidé na skútrech a motorkách. Je naprosto běžné, že ve dvou pruzích vedle sebe jedou i tři auta.

Život v metropoli se odehrává v organizovaném chaosu, i New York je oproti Manile svým způsobem nudný.

Pro turisty ovšem Manila není nebezpečná ani v chudších čtvrtích. V každé samoobsluze, večerce či rychlém občerstvení (jako např. Jollibee, místní obdoba McDonald's) stojí u vchodu ozbrojená ochranka. Při vstupu do metra zase každý musí projít kontrolou jako na letišti. Filipínci neprotestují, ve špičce pokojně stojí v dlouhých frontách.

Giuliani z Manily

Většina drogově závislých Filipínců užívá metamfetamin (pervitin), který se prodává pod jménem shabu. Na Filipínách však nejde o rekreační drogu, jako je tomu jinde ve světě − zdejší lidé se s její pomocí snaží vypořádat s vysokými nároky na pracovní sílu a asijským pracovním tempem. Oproti východní Evropě je ale droga pro běžné Filipínce dost drahá. Zatímco v roce 2015 se na ulici dal podle filipínského protinarkotického úřadu sehnat gram shabu i za 1200 filipínských pesos (cca 600 korun), dnes je běžná cena i 25 tisíc (necelých 13 tisíc korun).

Perzekuci filipínské vlády jsou vystaveni nejen distributoři, ale i uživatelé drog. Podle policie, která čítá přes 160 tisíc příslušníků, se v rámci drogových čistek od 1. července 2016 do 31. ledna 2017 uskutečnilo 43 593 operací. Bylo zatčeno 53 tisíc a zabito přes sedm tisíc lidí, kteří byli jakkoli spojeni s drogami. Rukou policie však podle policejního šéfa Ronalda dela Rosy zemřelo jen 1105 z nich.

Jakkoliv je boj proti drogám kontroverzní, běžní Filipínci ho vítají. "Byly čtvrti, kam bych se ani já sám neodvážil. Problém nejsou ani tak drogy, jako vše, co je na ně navázané − krádeže, vraždy, prostituce… Dnes je v Manile mnohem bezpečněji," uzavírá průvodce Paolo.

Podle průzkumů filipínské neziskové organizace Social Weather Stations souhlasí s Duterteho ráznými metodami a s rostoucím vlivem policie většina lidí.

V posledním průzkumu ze začátku prosince 2016 vyjadřuje Dutertemu a jeho vládě podporu 73 procent Filipínců. Nejvíc oceňují to, že kabinet pomáhá chudým, brání teritoriální zájmy země, dává lidem práci a bojuje se zločinem. Prezidenta srovnávají s newyorským starostou Rudym Giulianim a jsou viditelně pyšní, že se mu daří čistit ulice.

I přes podporu místních byla ale vláda na konci ledna donucena protidrogovou strategii změnit. Poté, co skupina policistů zneužila boj proti drogám k únosu a zabití jihokorejského podnikatele, nařídil Ronald dela Rosa rozpuštění speciálních protidrogových jednotek.

Prezident nasadil do boje členy úřadu pro boj s narkotiky ve spolupráci s armádou, zatímco policie se má soustředit na očištění od zkorumpovaných členů. A Rodrigo Duterte slibuje: "Tažení proti narkomafii bude pokračovat až do mého posledního dne v úřadu."