Rozmanitost etnicko-kulturní není silnou stránkou politické scény ve Francii. Navzdory tomu, že Francouzi afrického a arabského původu se prosazují v kultuře a sportu, v politickém životě téměř chybějí. Menšiny etnické nebo kulturně náboženské se ztrácejí v jednobarevné tonině politických elit.

Z posledních let lze připomenout několik výjimek: z éry Sarkozyho Rašídu Datiovou, arabo-muslimského původu, někdejší ministryni spravedlnosti a Fadelu Amarovou, kabylského původu, feministku, která zastávala krátce funkci státní sekretářky pro politiku rozvoje městských celků. Rama Jadeová, původem ze Senegalu, byla nedlouho státní sekretářkou pro lidská práva. V první vládě jmenované prezidentem Hollandem se objevila v roli ministryně spravedlnosti Christiane Taubirová, pocházející z Guyany. S jejím jménem je spojen zákon legalizující sňatky homosexuálních partnerů, přijatý v roce 2013. V roce 2001 jako poslankyně prosadila zákon označující otroctví za zločin proti lidskosti a následující rok kandidovala v prezidentských volbách a získala 2,3% hlasů.

Menšiny, především arabská a africká, posilují tábor, o kterém se ironický říká, že představuje stranu ze všech nejsilnější a to stranu k volbám nechodících. Téměř pravidelně bývá volební neúčast ve Francii až čtyřiceti procentní. Podle přibližných odhadů, neboť přesnějším průzkumům brání zákaz zjišťovat etnicko-náboženskou identitu francouzských občanů, volí jen asi 5% francouzských muslimů. U afrických Francouzů by to nebylo o mnoho vyšší.

Mezi jedenácti kandidáty na křeslo v Elysejském paláci se objevili tak zvaní neprofesionální politici, což dodalo kampani zdání jisté míry plurality. Leč malí kandidáti, kteří přicházejí s jinou alternativou, nevěnují mnoho místa „menšinovým“ Francouzům. I kdyby tak činili, nemělo by to valný ohlas. Méně zkušené a politicky neobratné nebere politika postavená výhradně na tlaku většiny a nikoliv na nabídce kompromisů příliš vážně. Odtud pak vychází pocit „vyloučení“, dávaný menšinami veřejně a čas o času i nepříjemně silně najevo.

Menšinová společenství, vzešlá z imigrace a to i staršího data, hledají zastoupení většinou na levici. Je tomu tak i proto, že pravice, zejména pak její krajní křídlo, má sklon idealizovat koloniální a křesťansko-katolickou minulost. A odtud pak živit a pěstovat národní identitu nadčasově pojatou. Ze současných kandidátů se zajímají o téma menšin a jejich rozmanitost asi nejvíce Jean-Luc Mélenchon, kandidát „Vzpurné Francie“, stojící výrazně nalevo, Emmanuel Macron, usilující o racionální kompronis zleva i zprava a nakloněný „pozitivní diskriminaci“, a Benoit Hamon, vítěz socialisty organizovaných primárek levice.

Pro kandidáty na volené posty menšiny nepředstavují nijak zajímavou voličskou skupinu. Platí, že se o hlasy z menšin ucházejí spíše levicoví politici. Na pravici převažuje ve vztahu k menšinám nedůvěra. Přistupuje se k nim jako ke zdroji nesvárů a napětí, který si žádá soustavný dohled. V Paříží a ve Francii tak zůstává daleko k tomu, aby se starostou hlavního města stala osoba z muslimské menšiny jako v Londýně nebo v čele státu stanul nějaký francouzský Obama.