V Macronově volebním štábu se v neděli večer na rozdíl od oslav výhry v prvním kole před dvěma týdny nerozdávaly vlajky Evropské unie, ale jen francouzské trikolory. Nejmladší francouzský prezident má před sebou nejen bouřlivé oslavy, ale i odpočinek před třetím kolem hlasování – tedy červnovými parlamentními volbami, kde se jeho rok staré hnutí En Marché! bude snažit zabodovat. Jinak totiž hrozí, že program, s nímž Macron vyhrál a dal tak naději liberálům celého západního světa, zůstane z větší části na papíře.

To je jen první z bodů, kterými je rámována nejistota, která přichází s Emmanuelem Macronem do Elysejského paláce. Svým způsobem je Macron méně čitelný než poražená Marine Le Penová, u níž bylo jasné, co bude chtít a kam Francii nasměruje. U Macrona není jasné, jak bude chtít prosazovat své domácí i zahraniční priority, k nimž se upřely naděje liberálů.

vše o francouzských volbách

Francouzské prezidentské volby.Grafy, průzkumy, komentáře, názory. Vše na jednom místě.

Více zde

Evropa totiž není a nebude jako dřív, nejen kvůli Macronovi, ale i brexitu či novým vztahům k USA a Rusku. Macronovo vítězství, které následovalo po vítězství tradičních stran v Nizozemsku a které bylo doprovázeno místními volbami v německém Šlesvicku-Holštýnsku, kde nacionalisté propadli, neznamená návrat ke starým pořádkům evropské politiky. Je ale otázka, zda toto chápou například v sídle Evropské komise, kde nepochybně bouchá šampaňské.

Macron má ambiciózní evropský program, a pokud najde odpovídajícího partnera po zářijových volbách v Německu, čeká Evropskou unii, zápasící s brexitem, nová vlna debat o užším spojování – a odsunování těch, kteří například nejsou členy eurozóny jako Česká republika.

Populisté a nacionalisté neprohráli nejen ve Francii, ale i jinde drtivě. Spíše postupně konsolidují a upevňují své pozice a stávají se součástí etablovaných politických sil. Marine Le Penová téměř zdvojnásobila zisk svého otce z prezidentské volby v roce 2002.

Tradiční levicové i pravicové strany zatím zoufale hledají témata a tváře, které by je zatraktivnily v očích voličů hledajících jednu základní věc – změnu.

Změna je od krizových let 2008 a 2009 stále žádanějším zbožím v politickém supermarketu. Zleva ji uchopila řecká Syriza a španělské hnutí Podemos, zprava nejen Marine Le Penová, ale i středoevropští vůdci jako Jaroslaw Kaczyński či Viktor Orbán. Změnu – i když vlastně pořádně nevíme, jakou - přináší i Emmanuel Macron, který své hnutí či stranu buduje teprve rok. Rekordmanem rozhodně není, slovinský premiér Miro Cerar založil stranu, s níž v roce 2014 vyhrál volby, šest týdnů před hlasováním.

Macron teď tak trochu připomíná Baracka Obamu v čase jeho prvního volebního vítězství v roce 2008. Vzal na svá bedra větší naděje, než může jeden člověk unést. Obama potom narazil na tradiční strany v parlamentu a předal politickou scénu zablokovanou nástupci Donaldu Trumpovi, nástupci, který v očích mnoha lidí představuje to nejhorší z populismu posledních dvaceti let.

Od Macrona se čekají velké věci doma i v Evropě, i to je součást populistické vlny, jen nahlíženo z druhé strany. Zklamání těch, kteří si do něj projektují své naděje, může být dost velké. A Le Penová či další evropští populisté umí být trpěliví.