Dle posledních údajů Českého statistického úřadu jsme spolu s Nizozemskem, Finskem, Švédskem a Islandem jednou ze zemí s nejnižší mírou chudoby a sociálního vyloučení v Evropské unii. Pod hranicí chudoby žije v Česku zhruba desetina lidí, zatímco v EU je to 24 procent. Nejvíce jsou ohroženy rodiny s dětmi, osamělé seniorky a lidé žijící na severu republiky.

K určení chudoby se používají tři kritéria. Tím prvním je příjem, který je pro jednotlivce stanoven hranicí 10 200 korun, pro dva dospělé pak 15 300 korun měsíčně. Druhým je nezaměstnanost. A při třetím se sleduje, kterou z devíti položek si lidé nemohou dovolit − například platit nájem, splátky, mimořádný výdaj 10 tisíc korun nebo si dopřát týdenní dovolenou či mít telefon nebo automobil.

To, že je u nás relativně málo chudých lidí, je dobrá zpráva. Druhou stranou mince ale je, kolik lidí se za chudé považuje. Sociální vědy věnují stále větší pozornost tomu, jak lidé svoji situaci vnímají, a ne jen tomu, jak o ní svědčí statistická data. "Co je mi platné, že chudý fakticky nejsem, když nemůžu vyrazit do Chorvatska jako soused!" řekneme si. Zkrátka se pořád porovnáváme s druhými, a tak chceme to, co oni − i když to ve skutečnosti nepotřebujeme. Říká se tomu komparativní potřeby a ty jsou bezbřehé. Nikdy nemáme dost. Obzvláště v současné informační společnosti, kdy se nám svět s mnoha různými možnostmi otevřel. Vidíme způsoby života, které jsme si dříve neuměli ani představit.

Před mnoha lety jsem na jednom semináři o dobrovolné skromnosti slyšela úvahu o tom, co by se stalo, kdyby každá čínská domácnost měla něco pro nás tak samozřejmého jako chladničku. Tehdejší řečník mluvil o kolapsu hospodářství pro nedostatek zdrojů. Dnešní situace už je možná jiná. Všichni lidé na planetě ale nemohou žít ve vysněném rodinném domku namísto paneláku − jak bychom žili v zastavěné krajině bez lesů, polí a luk? Z leteckých snímků nekonečně se vinoucích proudů aut na dálnicích člověka až jímá hrůza. Čeho máme nedostatek, když auto nemáme? Opravdu ho nezbytně potřebujeme, když 95 procent času prostojí na parkovišti? Možná je řešením nyní tak stále opakované "sdílení". Nevlastnit, ale sdílet − bydlení, auto. Je to výzva pro komunální politiky, je to o vzájemné důvěře. Možná to bude běžné pro naše vnoučata. Jak ale pak budeme měřit chudobu?