Záběry zdevastovaného Houstonu poté, co na něj spadlo více než metr srážek z hurikánu Harvey, obletěly celý svět. Podle známého českého klimatologa Jana Pretela se ale tropická bouře nemůže poměřovat s těmi, které jih USA a Mexický záliv pustošily v minulých letech.

HN: Je hurikán Harvey něčím specifický?

Je specifický jedině tím, že se nakumulovalo příliš mnoho vlhkosti a že dlouho a silně prší. Podle hurikánové kategorie, kde 5 je nejsilnější, dosáhl na hodnoty 3 až 4. Třeba Katrina, která zasáhla v roce 2005 New Orleans, měla 5. Harvey se ale na delší dobu zastavil na pobřeží, takže neměl možnost ztratit sílu.

HN: Jak vlastně hurikány vznikají?

Hurikány jsou původně tropické cyklony, které v téhle době vznikají v podstatě každodenně v oblasti západně od Afriky v zeměpisných šířkách kolem 5 až 10 stupňů. Postupují směrem ke Karibiku. Je tam řada ostrovů − Kuba, Haiti, Portoriko − a záleží na tom, jestli jde hurikán přes pevninu, nebo přes vodu. Když jde přes pevninu, je velká šance, že nakumuluje další teplo, protože pevnina je tam většinou více prohřátá než oceán, a pak se víc roztočí, zmohutní a stává se z toho tropická cyklona až kategorie 5. Když potom z těch relativně malých ostrovů přejde zase nad oceán, opět záleží na tom, jakou má voda teplotu. Uvádí se, že rozhodující teplota je 26,5 stupně Celsia. Když je oceán vyhřátý, hurikán dále akumuluje teplo a energii. Podle toho se potom chová a míří většinou k jižní části Spojených států. Ale ne vždycky, třeba Vilma v roce 2005 postupovala dál Mexickým zálivem a zasáhla Yucatán.

Jan Pretel (74)

◼ Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Původní profesí klimatolog a meteorolog.

◼ V letech 1993 až 2012 vedl oddělení klimatické změny v Českém hydrometeorologickém ústavu, dnes je tamtéž vědeckým tajemníkem. Působil jako externí konzultant pro ministerstvo životního prostředí.

◼ V letech 1996 až 2009 zastupoval Česko v Mezivládním panelu OSN ke klimatické změně a v letech 1997 až 2002 byl i členem jeho výboru. V letech 1991 až 2006 byl členem vyjednávacích týmů k Rámcové úmluvě OSN ke změně klimatu.

HN: Když vidím záběry z Houstonu, kde je v ulicích přes metr vody, říkám si, jestli by tam pomohla klasická protipovodňová opatření. A odpovídám si, že nejspíš ne.

To ne, protože tam to naprší, nepřiteče to řekou. Když přistupuje tlaková níže z oceánu, udělá se z ní vír. To bývá pořádný fučák, může se točit rychlostí 200 kilometrů za hodinu. Představte si, že fouká takový vítr, rotuje, takže vodu vytáhne z oceánu a původně klidná hladina se rázem zvedne o pět až deset metrů.

HN: Devastace je vždycky ohromná. Dalo by se tomu zabránit jinak, než že tam nebudou bydlet lidé?

Nevidím způsob, jak tomu zabránit. Mít dřevěný dům a pak ho zase postavit. Chápu, že to pro lidi není nejpříjemnější, ale stavět protipovodňové bariéry jako třeba tady v Praze kolem Vltavy nemá smysl. Jediné opatření, jak minimalizovat škody, je mít dobrý systém varování a včas lidi upozornit, že musí zmizet. Moje sestřenice bydlela na Floridě, a když přišlo varování, vždycky hned odjeli. Varování bohužel přicházela často. Její manžel rybář měl doma mrazničku, kde uchovával ryby. Strašně ho pak štvalo, že o ryby vždycky kvůli hurikánům přišel. Tak se přestěhovali do Michiganu, kde mají klid, ale ty ryby taky nemají.

Proměna ve skeptika

◼ Ještě před pár lety byl Jan Pretel poměrně častým hostem televizních pořadů, dával rozhovory, byl hodně vidět. Poslední dobou se ale stáhl do pozadí a i v rámci Českého hydrometeorologického ústavu předal štafetu veřejné osvěty kolegům Radimu Tolaszovi a Ladislavu Metelkovi.

◼ Chuť komentovat aktuální dění týkající se ekologie a klimatu jej však neopustila. A sám přiznává, že se z něj postupně stal svého druhu pesimista. "Je to tak, změnil jsem se. A nebojím se to přiznat," říká.

◼ Jestliže v 90. letech byl nadšeným stoupencem mezinárodních iniciativ bojujících s emisemi oxidu uhličitého, nyní se podobným snahám v podstatě směje. A tvrdí, že člověk sice k oteplování planety přispívá, ale že důkazů, že je hlavním viníkem a že růst teplot je kritický a nebezpečný, není mnoho. "Pojďme se raději bavit o tom, jak se těm teplotám přizpůsobit," opakuje už pár let.

◼ V některých ohledech by jej určitě pochválil i bývalý prezident Václav Klaus, s nímž přitom v minulosti svedl na stránkách novin nejednu polemiku.

HN: Mění se nějak četnost hurikánů?

Je to stejně pravidelné a k téhle době to patří, protože tropické cyklony, které vznikají západně od Afriky, vznikaly už v pradávnu. Rozhodně není statisticky prokázané, že by se změnou klimatu souvisel častější výskyt hurikánů. Může samozřejmě přijít argument, že se všechno otepluje, oceán se otepluje, a tak jsou podmínky pro vznik cyklon lepší. To by ale muselo být za stále stejných podmínek. Kdyby cyklona pořád postupovala identickou trasou, tak by se o tom dalo mluvit. Ona ale vlivem proudění postupuje jednou přes Haiti, jednou přes Kubu, někdy úplně jinudy.

HN: V zahraničních médiích se uvádí, že sice neexistuje přímá spojitost s globálním oteplováním, ale že by právě to, že Harvey stál dlouho na jednom místě, mohlo být spojené se skutečností, že méně cirkuluje vzduch nad Arktidou, a tím pádem se vzduch méně hýbe i níž.

Takové úvahy se vyskytují. Někdo na to vypracuje nějakou studii, udělá z toho článek, třeba ho publikuje i v renomovaném časopise a pak se toho prostě chytnou média a začne se to zobecňovat. Já jsem si tu vytáhl pár údajů. Třeba v roce 1998 šel hurikán Mitch přes Střední Ameriku a udělal velké škody na Haiti. Tam zemřelo 11 tisíc lidí. Problémem byl ale varovací systém, který na Haiti skoro neexistoval. K propojování se změnami klimatu jsem skeptický.

HN: Pro laika je ovšem souvislost s globálním oteplováním to první, co ho napadne. Máme vůbec podle vás dost důkazů, abychom mohli říci, že je globální oteplování propojené s lidskou činností?

Samozřejmě, propojené s lidskou činností je. Musí být, když tu žijeme. Ovšem nelíbí se mi, že část vědecké komunity, primárně ze zištných důvodů, hned dává rovnítko mezi lidskou činnost, oteplování a emise skleníkových plynů, potažmo oxidu uhličitého. Udělat tohle je strašně jednoduché. Skutečná podstata je taková, že klimatický systém je nesmírně komplikovaný. Jeho složky spolu vzájemně komunikují. Jde o systém nelineární, v čase nestacionární. Je chaotický. Ten systém v současné době není natolik zmáknutý a poznaný, že bych byl schopen jasně detekovat vliv CO2.

Platí, že emise CO2 skutečně zvyšují skleníkový efekt, a tím pádem i teplotu, ale pouze za předpokladu, že jde o jinak neměnné podmínky. Takže ten systém by nesměl být chaotický a musel by být stálý. Samozřejmě, člověk se na tom nepodílí jen emisemi. Když se ale vrátím o tři sta let zpátky, do doby známé jako malá doba ledová v 17. století, tak když ta skončila, začala okamžitě růst teplota. Ano, zhruba od průmyslové revoluce začala narůstat o něco rychleji a od 70. let minulého století ještě strměji. Před průmyslovou revolucí ale žádné emise nevidím, tenkrát žilo na planetě zhruba něco pod miliardu lidí. Přesto teplota začala stoupat.

HN: A co dál? Má smysl podepisovat takové dohody, jako bylo Kjóto nebo teď čerstvě Pařížská dohoda?

U těch jednání jsem byl téměř od prvopočátku od roku 1991, kdy se připravovala rámcová dohoda o změně klimatu, to ještě nebyl Kjótský protokol. A pak jsem se účastnil jednání ke Kjótskému protokolu a nakonec jsem seděl i v tom Kjótu, když se protokol v ranních hodinách dořešil. Tehdy jsem tomu věřil. Poznatků měla komunita poměrně málo. Bylo jasné, že se otepluje, ale řada informací byla zkratkovitá. Protokol byl založen na tom, že za všechno mohou primárně emise CO2. A na tom, že vyspělé státy, které se rozvinuly díky tomu, že emitují více CO2, musí emitační politiku upravit a zavážou se k jistým redukcím.

Postupně se ale objevovaly nové vědomosti a vyšlo také najevo, že průmyslové státy, které se zavázaly plnit Kjótský protokol, ho neplní. Američané, Rusové to ignorovali. Kjóto končilo v roce 2012, kdy se měly zhodnotit rozdíly oproti roku 1990. A v mezidobí se měla vytvořit nová platforma, která by hleděla ještě dál do budoucnosti a do níž by se zapojily i rozvojové země. Jenže pořád probíhala nějaká jednání, která nikam nevedla. Když jsem viděl tuto bezvýchodnost, začal jsem o tom mluvit, začal jsem to kritizovat. A to se nelíbilo, naběhl jsem si. Moje teze byla, že musíme začít hlavně řešit, jak se přizpůsobit změnám klimatu, protože ty se evidentně dějí. A že nemáme tolik řešit, jak oteplování omezit. V roce 2009 jsem se z mezivládního panelu OSN definitivně stáhl.

HN: Bylo to zřejmé i jiným lidem, kteří se na Kjótu podíleli, že snaha něco řešit globálně moc nefunguje?

Když byla pauza na kafe, tak se o tom hovořilo, lidé to připouštěli. Oficiálně ale ne. On to není špatný byznys, jezdit několikrát do roka na setkání do velmi atraktivních destinací. Z toho se pak špatně vystupuje.

HN: Představuje nějaký posun Pařížská dohoda?

Moc ne. Už se tady zmiňují adaptační opatření, EU o nich začala mluvit. Dokonce byl záměr vydat evropské nařízení, jenže to je nesmysl. Něco takového nemůže nařizovat Brusel ani úředník z ministerstva, to musí mít na starost lidé, kteří znají místa, kde se problémy mají řešit. Dám příklad z dětství, kdy jsme jezdili k tetě na Šumavu. My jsme k ní s bráchou přiběhli, že bude pršet, že nad lesem je velký mrak. Ona nás odbyla, ať přijdeme, až mrak bude na druhé straně nad kopcem, že teprve z toho bude pršet. A měla samozřejmě pravdu. Direktiva z Bruselu bude vždy obecná.

HN: Jako s Paříží a Kjótem − spousta slov.

Přesně tak. V Pařížské dohodě se adaptační cíle stanovují hodně obecně, třeba že by v Sahelu nemělo být tak sucho nebo že je nutné zajistit, aby při hurikánech neumírali lidé na Haiti. Primárně je ale Pařížská dohoda pořád orientovaná na boj s emisemi CO2, na podporu nových energetických zdrojů, nízkoemisních technologií a jejich transfer do rozvojových států.

HN: Pařížská dohoda také slibuje, že průměrná teplota nemá do roku 2050 stoupnout o víc než 1,5 stupně.

Těmi opatřeními to není uskutečnitelné. Kdyby byl klimatický systém lineární, stacionární, nebyl chaotický, tak si mohu něco takového vytyčit a mohu to tvrdit, ale protože klimatický systém takový není, je scestné se k něčemu takovému zavazovat. Pracuje se s modely, ale záleží na tom, jaké parametry do nich dám. Jsou modely, které do konce století pracují s oteplením o stupeň, a modely, které uvádí stupně skoro čtyři. Kolik bude na planetě lidí? Jak se bude vyvíjet HDP? Jaké budou zdroje energie? Pařížská dohoda byla velké divadlo, které se muselo sehrát, protože příprava nástupce Kjótského protokolu kolabovala. Bylo nutné něco udělat. Už církev v dávných dobách říkala, že lidé musí být hodní, nesmí zlobit, jinak se na ně Bůh rozhněvá a sešle strašnou katastrofu. A to se teď opakuje, lidi je potřeba držet ve strachu. Co má být tou katastrofou? Vyhyne všechno živé? Zatopí nás oceány?

HN: Na druhou stranu ambice chovat se ekologicky a snažit se vyvíjet úsporné technologie není špatná.

Máte pravdu, to máme dělat. Jenže Pařížská dohoda je pouze závazek, nejste ničím povinován. Jednou za dva roky máte sepsat, jak jste daleko. Neřeší to podstatu. Celou Pařížskou dohodu dnes po odstoupení USA nejvážněji bere EU, jenže ta způsobuje méně než 10 procent emisí CO2. Nemám problém s podporou obnovitelných zdrojů, všechno má však své hranice. Podívejte se na solární panely, na biopaliva, přišli jsme o spoustu půdy, kde se dnes pěstuje řepka nebo kukuřice nebo tam stojí fotovoltaika. Pak se nemůžeme divit, že máme problém s vodou.

HN: Že se planeta ohřívá a dochází ke změnám klimatu, je fakt, to připouštíte. A co u nás, bude se to projevovat hlavně problémy s vodou?

Řepka nebo kukuřice ničí půdu, do ní a do vody se dostávají pesticidy. Půda nemá schopnost retence, zmizely remízky, takže přijde vítr a deště a spláchnou ornici. Voda je zásadní. Pamatuju si, jak se všichni snažili stavět protipovodňové hráze, jenže to je omyl. Když vybetonujete koryto nebo postavíte zeď, jen ten problém přesunete z jedné obce do druhé. Mnohem užitečnější jsou meandry. Ovšem otázkou je, jestli už jsme na řadě míst krajinu nezničili tak, že žádné meandry nepůjdou budovat. Remízky se rozoraly před 50 lety. Spoustu půdy mají propachtovanou velké firmy, pronajaly si ji na desítky let a zajímá je výnos, ne dlouhodobá udržitelnost. Radši tam vypěstují řepku, prodají ji, dostanou na to dotaci a nezajímá je, co bude dál.

HN: Vláda se teď pokusila něco udělat, sepsala koncepci, jak do budoucna se suchem bojovat.

Rámcově to je správný krok. Opět ale platí, že je zásadní, aby se do realizace všech opatření zapojili přímo lidé z míst, jichž se to týká. Aby, když se bude řešit sucho na jižní Moravě, to nebyl zase nějaký direktivní projekt z ministerstva, jak to u podobných kroků bývá.

HN: Budeme si muset zvyknout i na výkyvy počasí, ne?

Souhlasím. Bude se stírat rozdíl mezi jarem a létem, přijdou přívalové deště, bude víc sucho. A pro řešení musíme jít na dřeň. Když si někde babička opakovaně stěžuje, že jí potok vyplavil sklep, je nutné zjistit proč. Voda sice přichází z nebe, ale rozvodňuje se malý potok za její zahradou. Tak se zaměřit na něj. Ne hned meandrovat Vltavu.

S přispěním Kateřiny Chládkové