Nukleární zemětřesení způsobené už šestou severokorejskou zkouškou zbraně obrovské ničivé síly probudilo celý svět. A snad otevřelo oči i těm, kdo ještě doufali, že Kimův režim pod tíhou mezinárodních sankcí ustoupí od svého jaderného a raketového programu a znovu usedne za jednací stůl.

Nestalo se ani jedno, ani druhé. Naopak. Krátce poté, co vyděšení Japonci na velkoplošných obrazovkách sledovali zprávy o přeletu severokorejské střely nad svým územím, provedla KLDR další test, tentokrát možná dokonce vodíkové bomby. A zatímco "legendární" severokorejská hlasatelka Ri Čchun-hi, která se na obrazovce objevuje už jen při ohlašování těch nejdůležitějších zpráv, nadšeně oznamovala úspěšnou zkoušku, zahajoval čínský prezident summit zemí BRICS. A moc nadšeně při tom zrovna nevypadal.

Právě Čínská lidová republika je hlavním spojencem stalinistického severokorejského režimu, který se však Pekingu stále víc vymyká z kontroly. Bez čínské pomoci by ale ekonomika Severní Koreje zcela zkolabovala a stejně tak by Kim Čong-un nemohl odpalovat jednu raketu za druhou ani osobně dohlížet na jaderný test.

Komentář Teodora Marjanoviče: Kim Čong-un zvýšil tempo svého běhu

Drtivá většina Severokorejců sice živoří, ale jejich vůdci se utápějí v luxusu. A potřebné dolary mají díky státem řízenému obchodu s drogami, praní špinavých peněz i výrobě padělků zahraničních měn, ale také exportu strategických surovin do Číny. Léta uvalované sankce na Pchjongjang, které schválila Rada bezpečnosti OSN, tak evidentně nic nevyřešily a ani nevyřeší. A svět si to musí, i když se skřípěním zubů, konečně přiznat.

Zbývá tedy otázka, co s tím, když Severní Korea odmítá poslouchat i svého adoptivního čínského otce, ke kterému se chová hůř než nehodný syn. Prezidenti Ruska a Číny teď sice spolu mohou na summitu uskupení zemí BRICS, kam patří ještě Brazílie, Indie a Jihoafrická republika, diskutovat o tom, jak na poslední zkoušku Pchjongjangu reagovat, moc možností ale upřímně řečeno nemají.

Pokud by zejména Peking, jak se říká, utáhl kohoutky a zcela zastavil dodávky pohonných hmot do Severní Koreje, KLDR by postihl kolaps, který by mohl znamenat i pád Kimova režimu. A takovýto scénář, kdy by se na čínské hranici mohly objevit americké či jihokorejské jednotky, je pro pekingské vedení noční můrou.

Jenže Severní Korea se chce stát jadernou velmocí bez ohledu na to, co si o tom Si Ťin-pching spolu s Vladimirem Putinem myslí, i na skutečnost, že ji jako jadernou velmoc nechtějí vidět ani Spojené státy. Pchjongjang si navíc dobře uvědomuje, že posledním testem vodíkové bomby překročil i Trumpovu červenou linii. Jenže ani Washington nemá příliš možností, jak problém se zpupným a nebezpečným Kimem III. řešit.

Vojenský zásah je totiž tou nejhorší možnou variantou, která by stála životy statisíců, možná milionů lidí a s největší pravděpodobností by zničila sedmou největší ekonomiku světa, tedy jihokorejskou. Její metropole by navíc po severokorejském odvetném úderu zřejmě lehla popelem, protože nic a nikdo nedokáže zastavit odpálení tisíců děl a raket mířících na Soul.

Spojené státy přesto musí a budou na Kimovy jaderné ambice reagovat bez ohledu na to, zda severokorejskému diktátorovi jde "jen" o uznání ze strany USA a snahu o to, aby s ním Bílý dům jednal jako rovný s rovným. Kromě vojenského úderu se ale nabízí pouze možnost posílit jadernou obranu hlavních východoasijských spojenců Washingtonu, Jižní Koreje a Japonska.

Jinými slovy, buď Spojené státy rozmístí v těchto zemích jaderné taktické zbraně, nebo dovolí, aby Soul a Tokio měly svůj vlastní nukleární arzenál. Ostatně oba státy jsou schopné vyrobit jaderné bomby během několika týdnů. Plány na bezjaderný Korejský poloostrov jsou, vzhledem k politice KLDR, totiž už pouhou utopií. Takovýto scénář je však tím nejhorším možným pro hlavního severokorejského spojence Čínu, která při prosazování své politiky v asijsko-pacifickém regionu dlouhá léta hrála právě se severokorejskou kartou.