Úděsné srpnové divadlo, kdy městem Charlottesville v americkém státě Virginie pochodovali neonacisté s pochodněmi a vykřikovali slogany o nadřazenosti bílé rasy, vyprovokovaly plány města odstranit sochu Roberta E. Leeho, velitele konfederační armády, která během americké občanské války bojovala za udržení otroctví na secesionistickém Jihu. Socha generála Leeho na koni stála na svém místě od roku 1924, tedy od doby, kdy lynčování černošských občanů nebylo výjimkou.

Po událostech v Charlottesville se také v Británii vynořili lidé, kteří se jimi nechali inspirovat a pokusili se sejmout admirála Nelsona ze slavného sloupu na londýnském Trafalgarském náměstí, jelikož tento britský námořní hrdina podporoval obchod s otroky. A předloni požadovali demonstranti na Oxfordské univerzitě odstranění sochy Cecila Rhodese z Orielské koleje, kde kdysi studoval, poněvadž jeho názory na rasu a impérium se dnes pokládají za škodlivé.

Na tomto typu obrazoborectví bylo odjakživa cosi magického. Opírá se o přesvědčení, že rozbití obrazu nějakým způsobem vyřeší problémy s ním spojené. Když angličtí protestanti zpochybnili v 16. století moc římskokatolické církve, pustošila lůza kamenné sochy světců a další náboženská vyobrazení krumpáči a sekerami. Revolucionáři v osmnáctém století prováděli totéž s kostely ve Francii. A nejradikálnější případ nastal v Číně před více než 50 lety, kdy Rudé gardy ničily buddhistické chrámy a pálily konfuciánské knihy – či vůbec všechno staré a tradiční –, aby zvěstovaly příchod kulturní revoluce.

Podle čeho soudit historické osobnosti?

Je snadné tento druh ničení odsoudit. Velkolepé stavby a umělecká díla jsou navždy ztracené. Člověk cítí pokušení předpokládat, že je chtějí zničit jen lidé, kteří věří v magickou moc obrazů. Rozumným způsobem, jak se k těmto pomníkům minulosti postavit, by bylo pokládat je za pouhé dějinné artefakty.

Tak jednoduché to ovšem není. Vždyť kdo by se odvážil tvrdit, že po roce 1945 měly ulice a náměstí německých měst dál nést jméno Adolfa Hitlera? A rozhodně nebylo jen dětinskou chybou odstranit sochy führera – případně sovětských pohlavárů ve střední a východní Evropě po roce 1989. Člověk by mohl namítnout, že vyobrazení těchto lídrů a jejich pohůnků postrádalo uměleckou hodnotu velkolepých kostelů ve středověké Anglii nebo buddhistických soch dynastie Tchang v Číně. Na druhou stranu i sochy generála Leeho jen těžko stojí za uchování z ryze uměleckých důvodů.

Otázka zní, kde bychom měli stanovit hranici. Měla by se historická postava soudit podle množství krve na rukou? Nebo bychom si měli určit vhodný časový rámec?

Možná by se dalo prohlásit, že památky oslavující ničemy, které mají lidé v živé paměti a kteří dodnes způsobují zármutek přeživším obětem, musí být odstraněny, a cokoliv dalšího by mělo zůstat stát. Ani toto dělení ovšem tak úplně nefunguje. Argumenty pro zachování Hitlerovy sochy na veřejném místě – předpokládáme-li, že něco takového stále existuje – postupem času nesílí.

Památky jako připomínky minulosti? A co třeba Hitler?

Mnozí lidé na americkém Jihu tvrdí, že konfederační památky by se měly chránit jako pouhé připomínky minulosti, jako součást společného „dědictví“. Problém je v tom, že dějiny nejsou vždy neutrální. Stále mohou být toxické. Způsob, jakým vyprávíme příběhy naší minulosti a udržujeme naživu vzpomínky v podobě kulturních artefaktů, do značné míry předurčuje naše společné nahlížení na sebe samotné. To vyžaduje jistý stupeň konsenzu, který často neexistuje, zvláště když má společnost za sebou občanskou válku.

Případ poválečného Německa je docela jednoduchý. Východní i západní Německo se rozhodly budovat svou společnou budoucnost v přímém protikladu k nacistické minulosti. Jen záštiplné okrajové skupiny dodnes lpí na bláhových vzpomínkách na Třetí říši.

Německé úřady nicméně dodnes zakazují vyobrazování nacistických symbolů v obavách, že by tyto symboly stále mohly ponoukat lidi k opakování nejtemnějších epizod v dějinách země. Tento strach je pochopitelný a ne zcela iracionální. Podobné pokušení by dokonce mohlo s ustupováním nacismu z živé paměti sílit.

Nedávná minulost Británie je méně traumatická. Názory Cecila Rhodese či admirála Nelsona sice byly ve své době docela konvenční, ale dnes už rozhodně nejsou v módě. Je vysoce nepravděpodobné, že mnozí z Britů, kteří se dívají na Nelsona na podstavci nebo projíždějí kolem Orielské koleje v Oxfordu, se tím nechají inspirovat k tomu, aby prosazovali otroctví nebo budovali v Africe impérium.

Nostalgie po starém dobrém Jihu 

Americký Jih je však dodnes problémem. Poražení z občanské války se se svou prohrou nikdy zcela nesmířili. Mnozí Jižané, i když v žádném případě ne všichni, stále vnímají konfederační hodnoty jako součást vlastní společné identity. A přestože nikdo, kdo je jen trochu při smyslech, by neprosazoval obnovu otroctví, nostalgie po starém Jihu je stále zatížena rasismem. Proto jsou sochy generála Leeho před soudními budovami a dalšími veřejnými místy škodlivé a proto si mnoho lidí včetně jižanských liberálů přeje jejich odstranění.

Tento problém nemá dokonalé řešení právě proto, že v něm nejde jen o podobizny vytesané do kamene. Rozmrzelost Jihu má politický ráz. Rány občanské války zůstávají nezhojené. Velká část venkovského Jihu je chudší a méně vzdělaná než ostatní kouty USA. Lidé mají pocit, že je městské příbřežní elity ignorují a dívají se na ně svrchu. Proto jich tolik volilo Donalda Trumpa. Svržení několika soch tento problém nevyřeší. Dokonce by mohlo situaci zhoršit.

Autor je editor časopisu New York Review of Books, napsal knihu Year Zero: A History of 1945 (Rok nula: Dějiny roku 1945).

Copyright: Project Syndicate, 2017.