Amoris laetitia, latinsky "radost lásky", nejsou zrovna slova, která by vzbuzovala podezření, že je na nich postaveno náboženské odpadlictví. Křesťanský Bůh je Bohem lásky, není-liž pravda? A láska je opakem rozvracení, chaosu, svévole, zbloudilosti.

Kdo jiný než papež by to měl vědět.

Jenže nic nezpůsobuje v katolické církvi už přes půldruhého roku větší rozruch než těmito úvodními dvěma slovy pojmenovaná papežova apoštolská exhortace neboli povzbuzení. Dvousetstránková stať Amoris laetitia rozvíjí výstupy z několikátého synodu katolických biskupů z celého světa, kteří se zabývali otázkou rodiny, rodičovství, sexu, rozvodů.

Kámen úrazu se týká toho posledního, rozvodů, což v textu přichází na řadu až daleko v druhé polovině. Tedy poté, co se Svatý otec věnuje všem obohacujícím, mimo jiné právě sexuálním aspektům manželské a rodičovské lásky, která je, jak je hned v úvodu řečeno, i "radostí církve".

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj

Potud je vše v pořádku, hezky se to čte. Pak ale papež pootáčí kormidlem dosavadní teologické čili i církevněprávní interpretace Ježíšova poselství o cizoložství a otevírá v jedné pro naši dobu tuze aktuální věci možnost pro řekněme vyšší, tedy milosrdnější spravedlnost, než bylo po staletí zvykem. A to aby lidé rozvedení a pak znovu už jen na úřadě sezdaní mohli, ovšem teprve po patřičné pastorační péči ze strany kněží a biskupů, opět chodit ke svatému přijímání.

Tedy aby se života v církvi mohli účastnit lidé objektivně žijící v hříchu, neboť trvale cizoloží.

Tady se nutno zastavit. Stýkat se intimně mimo rámec manželství odporuje podle katolické doktríny Boží vůli, neboť sex je exkluzivní sebedarování, nikoli zábava. Leč uzavřít podruhé sňatek podle církve též nelze. "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj," říká Ježíš Kristus (Mat 19, 6).

Nebo vlastně jej rozloučit lze, ale je to krkolomná varianta. Církevní soud musí označit původní sňatek před oltářem za neplatný, třeba kvůli tomu, že partner zamlčel svou psychickou narušenost či něco podobně zásadního.

Což zpětně dokazovat je samozřejmě těžké. Věřící to nutí si to před Vatikánem vylhat, ba v některých případech si k tomu dopomoci úplatkem. Jen aby nemuseli ve svém životě jít po jediné cestě, kterou jim církev po rozvodu nabízí, chtějí-li nadále chodit v neděli do kostela a přijímat svátosti. Žít už navždy sám, bez intimního partnera.

Každému asi musí být jasné, kam se církev zkrátka dostala v civilizační etapě, kterou charakterizuje dlouhověkost, tedy mnohem delší období, kdy je člověk vystaven manželským krizím zejména v podobě pozvolného odcizení, než tomu bylo v dobách, kdy lidé umírali ve čtyřiceti. V éře, v níž není rolí žen jen vychovávat děti a starat se o kuchyň, a tudíž je třecích ploch ve vztazích více.

V církvi je mnoho těch, kteří považují tradiční, řekněme právnicky rigidní výklad Ježíšových slov za nesnesitelný. Patří sem například německý kardinál Walter Kasper, jenž byl hybnou pákou úvodem zmíněného biskupského synodu. Jeho tábor nevolá po doktrinální změně, tedy po církevní legalizaci nového sňatku, nýbrž po láskyplném objetí těch, kteří v manželství ztroskotali.

Třeba nějakého muže, jehož opustila manželka, protože si chtěla ještě v životě "užít i něco jiného". Nebo ženy, kterou opustil manžel, protože ji už nepovažoval za krásnou a vzrušující.

Pomáhat, nezatracovat

V obou případech ti opuštění mnohdy chtějí − a to třeba právě i s novým životním partnerem − nadále chodit do kostela a být v tom vzorem pro svoje děti, tedy jít s nimi při nedělní mši ke svatému přijímání. A jediné, co jim církev podle Kaspera umí říct, je kruté: Ne, to nesmíte, navždy se kajte, ledaže byste nového partnera odmítli a zůstali sami ve své opuštěnosti.

Papež František se ve své exhortaci věnuje právě téhle situaci, kdy člověk objektivně žije v hříchu, ovšem subjektivně za to není vinen, nebo ne úplně vinen. Svatý otec vybízí církev, aby takovému jedinci trpělivě pomáhala dál "růst". V poznámce 351 to papež konkretizuje slovy: "V některých případech to může zahrnovat i pomoc svátostnou", tedy jak zpověď, tak eucharistii. Ta podle něj "není odměna pro dokonalé, ale mocný lék a výživa pro slabé". Je to jen pár slov, navíc v rámci poznámky pod čarou, leč papež jimi přehodil dějinnou výhybku.

Hned se proto ozvaly protesty. Nejprve už loni čtyři kardinálové vytasili svoje "dubia" čili pochybnosti o tom, jak tedy dál chápat morálku − co je a není hříchem, to jest vzpourou proti Božímu řádu. Papež jim přímo neodpověděl. Ale ve svých kázáních a rozhovorech uváděl, že církev nesmí být nedobytnou právnickou pevností, nýbrž něčím na způsob polní nemocnice.

Justičně snadná, tedy čistě jen logicky dotažená řešení podle něj existují pouze v laboratorních podmínkách. V reálném životě s nimi daleko nedojdete, říkal a poukazoval při tom jak na slova svého předchůdce Benedikta XVI., tak i učitele církve sv. Tomáše Akvinského.

Konzervativci to nevzdávají

Už se zdálo, že pobouření utichne, zvlášť když dva kardinálové z původní čtveřice mezitím zemřeli. Jenže koncem září se objevil pětadvacetistránkový dopis šedesátky katolických teologů a duchovních z různých částí světa nazvaný Correctio filialis de haeresibus propagatis. Jak z těch slov sami vyčtete, Františka obvinili z propagace bludů.

Correctio je formální útvar, ovšem naposledy v církvi použitý v roce 1333 proti papeži Janu XXII., resp. proti jeho učení, že se lidé, co zemřeli v Boží milosti po spravedlivém a ctnostném životě, s Pánem setkají až soudného dne.

Jan XXII. nakonec od toho opravdu ustoupil, paradoxně přímo na svém smrtelném loži, ve prospěch představy, že se Bůh s duší zesnulého naopak setkává hned po jeho skonu.

Jenže František nevypadá, že by hodlal nějak ustupovat. Jak uvedl při svém setkání před necelými dvěma týdny v Kolumbii s tamními jezuity, "teologie je dobrá, nejen když umí správně vystihnout realitu a poskytnout hluboký vhled, nýbrž také když umí v pokoře pokleknout".

O autorech spisu Correctio filialis de haeresibus propagatis řekl, že je nutné je respektovat, "protože to jsou děti Boží", což ale prý nic nemění na tom, že se "mýlí".

Možná že jistou roli v odporu vůči němu hraje i to, že papež přidělává zejména biskupům práci. Ti se teď budou muset zabývat pastoračním doprovázením rozvedených, místo aby jako dosud celou věc pohodlně přeposlali na církevní soud do Vatikánu.

Ale je zřejmé, že ti čtyři kardinálové a šedesátka teologů nejsou sami. Stali se mluvčími těch, kteří si nenechají vymluvit, že je Amoris laetitia útokem na morální řád. Tedy na to, co podle nich spoluvytváří atraktivitu katolické víry, vždyť jde o řád, o nějž se lze opřít, neboť nepodléhá pořád nějakým módním modernizujícím změnám.

V závěrech Tridentského koncilu konaného v letech 1545−1563 bylo stanoveno, že rozvod nemůže rozvázat manželství, tedy pokud nebylo od počátku neplatné.

A že jsou další sexuální vztahy logicky cizoložstvím čili smrtelným hříchem.

Podobně se praví i v encyklice Veritatis splendor nedávného papeže Jana Pavla II.

Život podle evangelií, ne dogmat

František na to říká, že nechce tyto dokumenty vyvracet nebo zpochybňovat. Ale dává najevo, že je − stejně jako svou exhortaci − považuje pouze za snahu o aplikaci Ježíšových slov do reálného života. Vycházejme tedy v debatě nikoli z těch aplikací, nýbrž z evangelií, podotýká.

Třeba v Janově evangeliu se v pasáži o snaze farizeů ukamenovat cizoložnici dočteme toto: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" řekl Ježíš a jen se sklonil a psal dál cosi po zemi. Už na ně prostě nereagoval − jenže to není konec příběhu. Když to farizeové uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.

Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

jarvis_59dba13a498e27acf3230bbc.jpeg
Foto: Reuters