libanon-vlajka-192.jpgSoučasná dohoda, která umožnila zvolení nového prezidenta, je výsledkem pětidenního maratónu jednání vládních a opozičních stran pod patronací katarského emíra. I přes proklamace diplomatů o výhodnosti pro všechny strany se Hizballáh stal jednoznačným vítězem, když se mu pomocí ozbrojeného násilí podařilo prosadit všechny své dlouhodobé požadavky a legitimizovat své jednání vstupem do nové vládní koalice.

Mezi hlavní body úmluvy patří vytvoření vlády národní jednoty, v níž obsadí opozice 11 ministerských křesel s právem veta nad všemi rozhodujícími otázkami - 16 křesel je rezervováno pro současnou vládní koalici - 3 křesla jsou vyhrazena pro jmenování prezidentem, spekuluje se o klíčových ministerstvech vnitra a spravedlnosti. Očekávají se ostré debaty ohledně rozdělení konkrétních rezortů. Jako o budoucím předsedovi vlády se uvažuje o Saadu Harírím, synovi zavražděného premiéra.

Čtěte více

Určitým úspěchem vlády je prosazení deklarace zakazující použití zbraní a násilí pro dosažení politických cílů a zdůrazňující autoritu státu, který má zajistit bezpečnost, právo a pořádek zavazující všechny strany se zjevnou narážkou na Hizballáh. Po zveřejnění dohody dali předáci opozice jako gesto smíření pokyn k odstranění stanového městečka v centru Bejrútu, v kterém rok a půl protestovali proti současné vládě.

Nicméně mnoho klíčových otázek stále čeká na řešení a budou zcela jistě předmětem ostrých střetů mezi jednotlivými frakcemi.

Jedná se zejména o postoj nové vlády k mezinárodnímu soudnímu tribunálu OSN pro vyšetřování smrti předsedy vlády Rafíka Harírího a ostatních veřejných činitelů. Tento tribunál má podporu současné prozápadní koalice vedené synem zavražděného premiéra. Naopak je trnem v oku Hizballáhu a Sýrii, které jej považují za nástroj vměšování USA do místních záležitostí.

Dalším důležitým bodem je odzbrojení všech autonomních milic a prosazení autority armády jako jediné legitimní ozbrojené složky státu. Hizballáh je jedinou frakcí, která si po občanské válce podržela zbraně, což zdůvodňuje nutností boje proti Izraeli, který stále okupuje farmy Šib´á na pomezí Libanonu a Golanských výšin. Prozápadní koalice považuje ozbrojený Hizballáh za hlavní překážku pro zajištění vnitřní stability země. V dohodě z Dauhá se proto předpokládá konání rozhovorů na toto téma pod vedením nového prezidenta.

Nová vláda se bude také muset vypořádat s řadou zahraničněpolitických problémů. Prvním z nich jsou nepochybně životně důležité vztahy se Sýrií. Damašek doposud nemá s Libanonem žádné diplomatické styky, neboť ho stále vnímá jako součást své sféry vlivu. Prozápadní koalice obviňuje Sýrii ze zavraždění Harírího a dalších politických představitelů a z pašování zbraní Hizballáhu a radikálním palestinským organizacím přes libanonské hranice.

Zásadní vliv na celý region by mohly mít současně probíhající nepřímé rozhovory mezi Sýrií a Izraelem o navrácení okupovaných Golanských výšin a uzavření mírové smlouvy, což by zásadním způsobem oslabilo pozici Hizballáhu, který je na podpoře Sýrie a Íránu životně závislý. Tato jednání by mohla významně ovlivnit i vztahy Libanonu vůči Izraeli, s nímž je stále pouze ve stavu příměří.

V neposlední řadě jsou zde samozřejmě Spojené státy, které sice dohodu z Dauhá veřejně akceptovaly, nicméně je otázkou, jak dlouho budou ochotny tolerovat Hizballáh jako součást vládní koalice, když ho oficiálně považují za teroristickou organizaci. Vzhledem k tomu, že jeden z dalších úkolů nové vlády bude ekonomická rekonstrukce země, budou její vztahy s USA a prozápadními arabskými státy zvláště Saúdskou Arábií nepostradatelné.

  Profil nového prezidenta

Michel Sulajmán, jako všichni libanonští prezidenti maronitský křesťan, si získal respekt všech hlavních politických sil v zemi. Po skončení studií politologie a administrativy na Libanonské univerzitě vstoupil do armády, kde prošel rychle několika velitelskými posty. Roku 1998 byl se souhlasem Sýrie jmenován náčelníkem generálního štábu. Za tuto dobu si vybudoval velmi dobré vztahy se Sýrií a Hizballáhem, což je mu také některými vyčítáno. Náklonost příznivců Západu si získal, když odmítl zasáhnout proti masovým proti-syrským demonstracím, které vypukly v Bejrútu po zavraždění Rafíka Harírího v únoru 2005. Další kredit získal při tvrdém potlačení islamistického povstání v palestinském táboře Nahr al-Bárid mezi květnem a září 2007. Při posledních ozbrojených střetech mezi příznivci vlády a opozice začátkem května se mu podařilo udržet armádu stranou.