Němci jsou přesvědčeni, že jejich armáda se odlišuje od ozbrojených sil ostatních demokratických států, nazývají svůj Bundeswehr „parlamentní armádou“. Když v polovině padesátých let jako ozbrojené síly tehdejšího Západního Německa vznikal, dostal do vínku řadu opatření, která měla zabránit tomu, aby mohl vést útočnou válku v zahraničí či ohrozit demokracii doma. Možnosti nasazení armády jsou v nezvykle velké míře omezeny ústavou, větší vliv než obvykle má Spolkový sněm (např. volí vojenského pověřence, který provádí inspekce a řeší stížnosti vojáků) a záměrně je oslaben vliv velení Bundeswehru ve prospěch ministra obrany s cílem posílit převahu politiků nad vojáky. 

Pilířem organizace ozbrojených složek potom byly koncepty „občan v uniformě“ a „vnitřní vedení“: vojsko se nemělo stát světem pro sebe, mělo být úzce provázané se společností a vojáci neměli přestat být angažovanými a kriticky přemýšlejícími občany, jejich práva měla být v rámci hierarchických vojenských struktur omezena co nejméně. Zakladatelé Bundeswehru tak reagovali na zkušenost Výmarské republiky, kdy v čele armády jednak stála uzavřená skupina vůči republice neloajální pruské šlechty, pro kterou byla důstojnická kariéra tradiční, druhak se celá armáda nechala bez většího odporu zneužít k agresivní válce a zločinům proti lidskosti. Povolávání branců z tohoto pohledu tak není nutným zlem, ale opatřením zajišťujícím demokratičnost ozbrojených sil. 

Přestože v praxi se fungování Bundeswehru od armád jiných demokratických zemí liší méně, než německé politické diskuse naznačují, zrušení povinné základní vojenské služby zasahuje jádro demokratických tradic dnešního německého státu. Především konzervativně smýšlející politici vládních stran CDU a CSU se obávají, že její odstranění bude znamenat oslabení vazby mezi společností a armádou, o které věří, že díky povinné vojenské službě existuje. Varují, že Bundeswehr bude odsunut „ze středu společnosti“, pokud významná část populace nebude mít zkušenost služby v armádě přímou či alespoň zprostředkovanou prostřednictvím rodinných příslušníků a naopak profesionální vojsko již nebude každoročně konfrontováno s přílivem „záklaďáků“. Snaží se uvádět i praktické argumenty, nejzávažnějším je poukaz na to, že základní vojenská služba usnadňuje rekrutaci profesionálních vojáků. Po jejím zrušení bude muset Bundeswehr najít nové nákladné cesty, jak oslovit mladé lidi napříč společenskými vrstvami. Největším problémem však bude skutečnost, že s branci vymizí i vykonavatelé civilní služby, na kterých jsou německé sociální systémy závislé.

Odpor proti profesionalizaci armády je ale přesto spíše záležitostí emocí než věcných úvah. Zrušení základní vojenské služby je v rozporu s tradiční představou o organizaci Bundeswehru a jeho úloze ve společnosti i životní zkušeností řady poslanců, kteří sami vojenskou službu absolvovali či slouží v aktivních zálohách. Pro křesťanské demokraty patří navíc založení Bundeswehru (včetně jeho specifik) vládou Konrada Adenauera k velkým mýtům stranických dějin, konzervativní členové CDU resp. CSU svou stranu označují za „stranu branné povinnosti“. Zásadní reformy ozbrojených sil se tak dotýkají i identity jejich strany.

O budoucí podobě německé armády není zdaleka rozhodnuto a ministr obrany bude muset ještě hodně bojovat o podporu vlastní frakce. Jeho oponenty budou poslanci CDU a CSU zasedající ve výboru pro obranu, kteří jsou hlavními zastánci konzervativního postoje a jako experti na problematiku mají ve frakci velký vliv. Na jejich straně bude stát i předseda frakce Kauder. Kancléřka Merkelová, která svým trváním na rozpočtových škrtech pro resort obrany Guttenberga k návrhu zrušit povinnou základní vojenskou službu fakticky přinutila, se odmítá jednoznačně vyjádřit a vyčkává. Rozhodně není v jejím zájmu dráždit konzervativní křídlo strany, které k ní má kvůli její liberální rodinné politice a velkým zásahům státu do hospodářství v době krize rezervovaný vztah. V neposlední řadě se proti Guttenbergovým plánům postaví i někteří křesťansko-demokratičtí zemští premiéři, v první řadě šéf jeho vlastní strany CSU, bavorský ministerský předseda Seehofer. 

Naopak vhod přišla úsporná opatření vedoucí k reformě branné povinnosti menší vládní straně, liberální FDP, která její zrušení prosazuje již více než 20 let. Proti branné povinnosti jsou i Zelení. Sociální demokracie kritizuje sice konkrétní provedení, v zásadě je ale pro nahrazení povinné základní vojenské služby službou dobrovolnou, jak to zu Guttenberg navrhl.

Ministrovým návrhem diskuse o reformě Bundeswehru neskončila, pouze vstoupila do další fáze. Vedle postoje předsedy CSU Seehofera a poslanců CDU a CSU bude pro její výsledek rozhodující i průběh sjezdů obou křesťansko-demokratických stran na podzim. Nakonec může být ministr obrany donucen přesedlat z favorizované varianty rušící povinnou základní vojenskou službu na scénář počítající pouze se snížením počtu branců, který je rovněž mezi návrhy vypracovanými na ministerstvu. 

 

Ondřej Picka

Autor je členem Evropského programu AMO

Související