Praha, 30. 4. 2002

Pro uzavírání koalic za účelem prosazení zájmů se s rozšiřováním unie otevírá větší prostor. "Slabá nebo menší země může svých cílů v rámci spolku dosáhnout jedině v koalici s jinými," konstatuje ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství Petr Robejšek. Zároveň také připomíná, že cenou za vytváření koalic v rámci spolku je ústup z vlastních, původních zájmů a přizpůsobení se zájmům ostatních členů spojenectví.

O spojenectví nebo alespoň koordinaci vyjednávacích pozic mluvili představitelé kandidátských zemí opakovaně. Ve skutečnosti se ale zatím jako obecné pravidlo příliš neprosadila. "Zkušenost ze vstupních rozhovorů kandidátských zemí je taková, že společný postoj vydrží vždy jen do chvíle, kdy jedna ze zemí přistoupí při jednání s Bruselem na kompromis," shrnuje jeden z členů českého vyjednávačského týmu dosavadní zkušenosti.

Důvodem omezené koordinace mezi kandidátskými zeměmi je rozdílnost zájmů, kterou nepřeváží například geografická blízkost ani v případě sousedů.

"Zeměpisná blízkost zemí ještě neznamená, že tyto státy sledují stejné zájmy. Geografická poloha bez konvergence zájmů sama o sobě nemůže být zárukou trvalé spolupráce," napsal ve své studii o rakouské evropské politice vedoucí budapešťského Centra pro studium zahraniční politiky László J. Kiss.

Na prvním setkání "regionálního partnerství" ve Vídni v červnu 2001 bylo zřejmé, že ministři zahraničí čtyř zemí visegrádské skupiny sice přivítali princip prohlubování spolupráce v regionu směřujícího do Evropské unie, vyhnuli se ale jakékoli zmínce, jež by naznačovala vznik nové instituce.

Iniciativa Vídně k vytvoření regionálního partnerství přišla s velkou pravděpodobností opožděně. Zatímco těsně po pádu železné opony by byla v postkomunistických zemích střední Evropy jistě přivítána, dnes se musí vyrovnávat s řadou problémů. Česko-rakouská diskuse na téma Jaderné elektrárny Temelín a takzvaných Benešových dekretů je toho jasným důkazem. Všech kandidátských zemí se pak týká rakouský požadavek zavést několikaleté přechodné období před uvolněním trhu pracovních sil.

Význam spojenectví pro kandidátské země je nejlépe patrný na příkladu Polska, které se od ostatních uchazečů o vstup do EU řádově liší svou velikostí i počtem obyvatel. Podobně významné jsou ale i jeho problémy, především v oblasti zemědělství, jehož podíl na hrubém národním důchodu je sice srovnatelný s jinými kandidáty, ale zaměstnává mnohem více obyvatel. Tato disproporce, jejíž řešení si vyžádá nemalé sociální náklady, by jinou zemi v očích členů EU nejspíše diskvalifikovala. V případě Varšavy ale převažuje strategický zájem Spolkové republiky, pro niž by rozšíření unie bez Polska ztratilo na významu.

Charakteristickým rysem koalic uvnitř unie je proměnlivost. "Když se podíváte na vztahy evropských států mezi sebou, zjistíte, že jsou to koalice spojené s určitým cílem, určitým zájmem, projektem. Poté, co je dosažen, koalice se rozpustí, a když se řeší nějaký další problém, hledá se nějaká nová," připomíná hamburský expert Robejšek.

V unii, jejíž počet za několik let vzroste z nynějších patnácti na pětadvacet, bude význam schopnosti hledat a nalézat spojenectví mít větší váhu než dosud.

Už nyní je zřejmé, jak akceschopnost EU poznamenává oslabená spolupráce tradičních partnerů Francie a Německa. Jaký zmatek nastane, když unii chybí vedoucí koalice, názorně předvedl čtyřdenní vyjednávací maratón při vrcholné schůzce EU v prosinci 2000 ve francouzské Nice. Výsledný kompromis je natolik komplikovaný, že je pro běžného obyvatele nesrozumitelný a - jak ukázalo irské referendum - proto nepřijatelný.

Příčiny nynějšího stavu vidí politoložka Heather Grabbeová z britského Centra pro reformu evropské politiky v tom, že "velká pětka (Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Španělsko - pozn. red.) se často v základních politických postojích neshoduje".

Autor: Adam Černý

www.ihned.cz/cerny

Související