Stručný rozbor a charakteristika jednotlivých částí návrhu evropské ústavní smlouvy.

Úvodní charakteristika



Jednotlivé části evropské ústavní smlouvy:






Úvodní charakteristika


Návrh evropské ústavní smlouvy (oficiální název: Smlouva o Ústavě pro Evropu) je hlavním výsledkem práce Konventu (únor 2002 - červenec 2003). Mezivládní konference (říjen 2003 - červen 2004) tento výsledek z velké části přijala: byť v textu smlouvy provedla řadu dílčích změn, základní smysl zůstal zachován. Evropská ústavní smlouva byla slavnostně podepsána v Římě dne 29. října 2004. Bude-li během následujících dvou let ratifikována ve všech členských státech EU, vstoupí v platnost 1. listopadu 2006. V tom případě se evropská ústavní smlouva stane novým základním dokumentem EU. To znamená, že nahradí současné smlouvy, především Smlouvu o Evropské unii, tzv. maastrichtskou, a Smlouvu o založení Evropských společenství (Římská smlouva ve znění pozdějších úprav); ale také pozměňovací smlouvy z Amsterodamu a Nice.

Text evropské ústavní smlouvy z velké části přebírá a případně formulačně upřesňuje ustanovení již existujících smluv a jeho cílem je zlepšit orientaci ve smluvních dokumentech EU. Zároveň Konvent do návrhu evropské ústavní smlouvy zapracoval některé nové články a změny ve fungování EU oproti současnému stavu. Tyto změny se týkají jak oblastí spolupráce v rámci EU (tj. jednotlivých společných politik), tak složení evropských institucí a způsobů jejich rozhodování.


Text evropské ústavní smlouvy se skládá z krátké preambule a čtyř částí.


Část I obsahuje základní charakteristiky EU a tím se podobá národním ústavám jednotlivých zemí. Najdeme tady definici Evropské unie, jejích hodnot a cílů i práv evropských občanů. V části I je také navrženo rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy a způsoby, jak tyto pravomoci vykonávat. Důležitá kapitola se věnuje základnímu popisu evropských institucí - Evropského parlamentu, Evropské rady, Rady ministrů, Evropské komise, Soudního dvoru EU i Evropského účetního dvoru. Část I obsahuje také podmínky, jak lze do EU vstoupit nebo z Unie naopak vystoupit.


Část II tvoří Listina základních Unie, ve které jsou zakotvena práva, která musí EU ve vztahu k evropským občanům respektovat při své činnosti. Listina v evropské ústavní smlouvě odpovídá například Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR.


Část III popisuje fungování EU jak z hlediska hlavních unijních institucí, tak z hlediska jednotlivých politik, ve kterých EU působí, od společného trhu přes zahraniční a bezpečnostní politiku až po spolupráci v oblasti ochrany hranic a stíhání závažné nadnárodní kriminality. Část III navazuje na část I a rozpracovává podrobněji její základní ustanovení.


Část IV tvoří obecná a závěrečná ustanovení, z nichž jsou důležitá například pravidla, podle kterých bude možné evropskou ústavní smlouvu měnit.


K evropské ústavní smlouvě jsou připojeny protokoly, podobně jako k současným smlouvám. Konvent projednal a upravil zejména protokoly o roli vnitrostátních parlamentů a o uplatňování zásady subsidiarity a proporcionality. Mezivládní konference rozhodla o převzetí a případně také upravení i dalších protokolů, včetně protokolu shrnujícího platná ustanovení přístupových smluv ze všech dosavadních rozšiřovacích vln.


+ nahoru



Jednotlivé části evropské ústavní smlouvy




V preambuli se odkazuje na evropské kulturní, náboženské a humanistické dědictví. Je zde rovněž vzpomenuta i temná minulost Evropy a vyjádřeno přesvědčení, že sjednocený světadíl se nadále bude ubírat pouze cestou civilizace, pokroku a prosperity. V závěru je formulováno odhodlání pokračovat v práci dosažené v rámci smluv o založení Evropského společenství a Smlouvy o Evropské unii.  


+ nahoru




Část I tvoří celkem devět hlav a 60 článků.


Hlavě I (články 1 - 8) jsou vyjmenovány hlavní hodnoty a cíle EU a nově je zde zakotvena právní subjektivita EU (článek 7). Ta umožní, aby EU jako celek mohla uzavírat mezinárodní dohody nebo být zastoupena v mezinárodních organizacích. Do hlavy I byly rovněž zařazeny články vymezující symboly Unie (vlajka, hymna, heslo, měna, Den Evropy) a také je zde zakotvena zásada nadřazenosti evropské ústavní smlouvy a právních aktů EU právním řádům členských států.


Hlavu II tvoří jen dva články (9 a 10), které se týkají základních práv občanů v EU (ta jsou podrobně rozpracována v části II - Listině základních práv) a občanství EU, jež je chápáno jako doplněk státního občanství jednotlivých členských států.


Hlava III (články 11 - 18) popisuje rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy. Rozlišuje tři kategorie pravomocí: výlučné pravomoci EU; sdílené pravomoci EU a členských států; podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti EU. U každé kategorie jsou uvedeny oblasti, jichž se příslušná kategorie týká i způsoby výkonu dané pravomoci. Pro všechny druhy pravomocí dohromady jsou zakotveny základní principy, včetně zásady, že EU disponuje pouze takovými pravomocemi, které na ni členské státy přenesly, a dále zásady, že v oblasti výlučných pravomocí EU má unijní právo přednost před národním.


Hlava IV (články 19 - 31) se zabývá institucemi EU. Oproti současnému stavu je v evropské ústavní smlouvě zanesena řada změn, z nichž některé by měly platit až od roku 2009 (tj. až od začátku funkčního období Evropského parlamentu a Komise, které budou ustaveny po vstupu evropské ústavní smlouvy v platnost).


Mezi novinky patří, že Evropská rada je pojímána jako samostatná instituce a dosavadní rotující půlroční předsednictví v ní je nahrazeno postem stálého předsedy voleného na 2,5 roku s možností jednoho prodloužení. Radě ministrů budou nadále na základě rovnoprávné rotace předsedat členské státy - vždy skupina tří zemí po dobu 18 měsíců; pouze Radě pro vnější vztahy bude předsedat ministr zahraničí EU.


Evropskému parlamentu se přiznává větší vliv než nyní, zároveň se mění celkový počet a rozdělení mandátů mezi členskými státy (zvýšení minimálního počtu zástupců jedné země z 5 na 6 a maximálního počtu z 99 na 96, přičemž maximální celkový počet členů EP by měl být 750).


Komise se do roku 2014 bude skládat z jednoho zástupce z každého členského státu. Pokud Evropská rada jednomyslně nerozhodne jinak, bude počet členů Komise po roce 2014 odpovídat dvěma třetinám počtu členských států. Jednotlivé členské státy se budou v obsazování postů v Komisi pravidelně střídat, takže každý stát bude zastoupen vždy ve dvou ze tří po sobě jdoucích funkčních období. Nově je v návrhu zakotvena funkce ministra zahraničí EU spojená s funkcí místopředsedy Komise, která vznikne personálním propojením agendy současného Vysokého představitele EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a komisaře pro vnější vztahy.


Kvalifikovaná většina při hlasování v Evropské radě a v Radě ministrů bude stanovena jako dvojitá většina alespoň 55% členských států tvořených nejméně 15 členskými státy a reprezentujících minimálně 65% obyvatelstva EU. U návrhů, které nebude předkládat ani Komise ani ministr zahraničí EU, bude potřebná většina 72% zemí a 65% obyvatelstva. Pro blokování rozhodnutí je však zapotřebí nejméně čtyř zemí, které zároveň musejí splňovat populační kritérium (35%). Země odpovídající třem čtvrtinám počtu zemí či podílu obyvatelstva potřebného pro blokaci mají možnost dosáhnout odkladu hlasování a dalšího jednání v zájmu nalezení kompromisu u citlivých návrhů.


Hlava V (články 33 - 44) se zabývá nástroji, které umožní výkon kompetencí EU. Oproti existujícím 15 legislativním nástrojům počítá evropská ústavní smlouva jen se 6, u kterých zavádí nové názvy a definice jejich použití, zejména s důrazem na odlišení legislativní a exekutivní funkce. I když Konvent nepřevzal dělení unijní agendy do tří pilířů, jak je zavedla v roce 1992 tzv. maastrichtská smlouva o EU, zůstávají v hlavě V zčásti zachovány zvláštní postupy pro oblast současného II. pilíře (vnější působení EU) a III. pilíře (spravedlnost a vnitro).


Hlava VI (články 45 - 52) shromažďuje články týkající se demokracie v EU, např. zásadu průhlednosti působení evropských institucí, dialog s občanskou společností, odbory i církvemi nebo institut evropského ombudsmana.


Hlava VII (články 53 - 56) se věnuje financování EU, od všeobecných zásad (např. průhlednosti a vyrovnanosti rozpočtu) přes ustanovení o vlastních zdrojích Unie až po zásady pro zpracování a přijetí pětileté finanční perspektivy a ročního rozpočtu. Evropskému parlamentu je oproti současnému stavu přiznán stejný vliv jako Radě EU při schvalování celého rozpočtu.


Hlavu VIII tvoří jediný článek (57), který deklaruje zájem EU na rozvoji intenzivních vztahů s nejbližším okolím Unie.


Závěrečná Hlava IX (články 58 - 60) se zabývá členstvím v EU. Vedle existujících podmínek pro vstup do EU (sdílení demokratických hodnot EU, funkční ekonomika a administrativní vyspělost uchazečské země) a postupu při pozastavení členství v případě hrubého porušení hodnot a cílů EU je doplněn nový článek o dobrovolném vystoupení z Unie.


+ nahoru




Listina základních práv Unie byla ve formě politické deklarace přijata v roce 2000. Začleněním do evropské ústavní smlouvy nabývá Listina právní závaznosti. Konvent převzal text Listiny bez podstatných změn, zpřesněna byla pouze závěrečná ustanovení, která se týkají způsobu aplikace Listiny.


Listina se skládá z 54 článků (v textu evropské ústavní smlouvy články 61 - 114), je rozdělena do 7 hlav, z nichž prvních 6 se zabývá konkrétními okruhy práv a svobod (Důstojnost; Svobody; Rovnost; Solidarita; Občanská práva; Spravedlnost), kterými se má EU řídit a respektovat je při své činnosti. Hlava 7 obsahuje společná ustanovení, která zejména vymezují způsob aplikace Listiny.


+ nahoru




Tato nejobsáhlejší část evropské ústavní smlouvy má sedm hlav a 322 články. Přebírá nebo mírně upravuje řadu článků ze stávajících základních smluv EU; zároveň navazuje na část I evropské ústavní smlouvy, jejíž doporučení rozpracovává.


V části III se zejména upřesňuje, které evropské orgány mají při výkonu dané politiky působit, jaké legislativní nástroje mají v konkrétních oblastech zvolit a za použití kterých rozhodovacích procedur je přijímat (zejména klíčová otázka jednomyslného nebo většinového rozhodování a rozsahu zapojení Evropského parlamentu do rozhodování). U většiny politik bude při schvalování legislativy aplikována spolurozhodovací procedura, při které je návrh schválen, jestliže se na něm shodne Rada kvalifikovanou většinou a Evropský parlament prostou většinou. Jednomyslné rozhodování Rady (zpravidla s konzultativním zapojením Evropského parlamentu) bylo zachováno především u citlivých otázek společné zahraniční a bezpečnostní i obranné politiky, v daňových a sociálních otázkách a také při schvalování víceletého finančního rámce.


Hlavy I a II (články 115 - 122, resp. 123 - 129) se zabývají základními principy, z kterých vychází výkon všech politik EU - z nich je největší prostor věnován zásadě rovnosti a nediskriminace.


Hlava III (články 130 - 285, Vnitřní politiky a působení EU) podrobně rozpracovává výkon většiny společných politik. Jedná se především o jednotný vnitřní trh včetně čtyř základních svobod (články 130 - 176), dále o hospodářskou a měnovou politiku (články 177 - 202) a další oblasti (zemědělství, životní prostředí, energetika, zaměstnanost, ochrana spotřebitele, články 203 - 256). Oproti současnému stavu má být posílena zejména tzv. euro-skupina zemí, jež používají společnou měnu euro. Zvláštní podkapitola je věnována oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti (tj. agendě justice a vnitra, články 257 - 277 navazující na článek 42 části I) i oblastem, kde má EU pouze podpůrnou či koordinační roli (kultura, vzdělávání, civilní ochrana, správní spolupráce, články 278 - 285). V oblasti justice evropská ústavní smlouva předpokládá postupné prohlubování unijní spolupráce v oblasti trestněprávní i občanskoprávní, v azylové a imigrační politice i v policejní spolupráci.


Hlava IV upravuje účast přidružených oblastí na vnitřních politikách EU (články 286 -291) a týká se především zámořských teritorií Velké Británie, Francie, Nizozemska a Dánska.


Hlava V (články 292 - 329) v návaznosti na články 40 a 41 části I rozpracovává zásady spolupráce v oblasti vnějšího působení EU, od společné zahraniční a bezpečnostní politiky přes vnější obchodní vztahy, rozvojovou spolupráci, mezinárodní dohody, vztahy k mezinárodním organizacím a uplatnění klauzule solidarity EU (rozpracování článku 43 části I). Také v této oblasti se předpokládá postupné prohloubení spolupráce na úrovni EU, mj. v důsledku explicitního přiznání právní subjektivity Evropské unii. 


V Hlavě VI (články 330 - 423) jsou rozvinuta obecná ustanovení části I o institucích a financování EU i o provádění tzv. posílené spolupráce.


V závěrečné Hlavě VII (články 424 - 436) jsou zakotvena společná ustanovení, která se týkají například postavení unijních institucí a jejich personálu ve vztahu k členským státům.


+ nahoru



Obecná a závěrečná ustanovení obsahují 12 článků. Články 437 a 438 zajišťují právní kontinuitu mezi novou evropskou ústavní smlouvou a smlouvami předchozími, které mají být zrušeny. Články 440 a 446 a 448 upravují působnost nové smlouvy z hlediska teritoriálního, jazykového i časového. Článek 442 potvrzuje závaznost protokolů připojených k evropské ústavní smlouvě.


Články 443 a 445 stanovují postup v případě provádění změn v evropské ústavní smlouvě. Oproti současnému stavu, kdy změnu základních smluv iniciuje Evropská rada, projednává mezivládní konference EU a schvalují jednotlivé členské státy podle národních ratifikačních pravidel (v národním parlamentu nebo v referendu), je v evropské ústavní smlouvě navržen širší okruh iniciátorů změn (též Evropský parlament, Komise a vlády členských států) a doplněn Konvent složený ze zástupců národních vlád i parlamentů a evropských institucí, který má předcházet mezivládní konferenci a připravovat pro ni návrhy. O schválení případných změn pak bude rozhodovat mezivládní konference; v platnost vejdou po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavním pořádkem.


Článek 447 stanovuje postup při schvalování a ratifikaci evropské ústavní smlouvy. Nová smlouva by měla vstoupit v platnost poté, kdy ji ratifikují všechny členské státy EU.


+ nahoru



K nové smlouvě jsou připojeny protokoly podobně jako ke stávajícím smlouvám.


Protokol o roli národních parlamentů obsahuje několik nových návrhů, které by měly národním parlamentům přinést větší přehled i vliv ve vztahu k EU. Napříště by Evropská komise měla národním parlamentům zasílat plán své legislativní činnosti a také každý jednotlivý legislativní návrh (dosud se návrhy zasílají jen národním vládám). Národní parlamenty by měly získat možnost posoudit evropské legislativní návrhy z hlediska zásady subsidiarity.


Mechanismus posuzování aplikace zásady subsidiarity je blíže rozpracován v Protokolu o uplatňování zásad subsidiarity a proporcionality. Každý národní parlament (resp. komora), by v budoucnu měl mít možnost vydat k legislativnímu návrhu Evropské komise zdůvodněné negativní stanovisko, pokud by shledal, že zásada subsidiarity nebyla dodržena, tj. že návrh je přijímán na jiné (zpravidla vyšší) úrovni, než je k dosažení efektivního výsledku vhodné. Pokud by se na takovém stanovisku shodla alespoň 1/3 parlamentů, Komise by měla návrh revidovat. Národním parlamentům se přiznává také možnost napadnout již schválený návrh nerespektující subsidiaritu u Soudního dvoru EU.


Mezi protokoly významnými pro celou EU jsou dále např. Protokol o Euroskupině a Protokol pozměňující Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Z hlediska ČR je významný rovněž Protokol o smlouvě a aktu o přistoupení ČR (a dalších devíti zemí), v němž jsou soustředěna platná ustanovení přístupové smlouvy.


+ nahoru


Autor: Ministerstvo zahraničních věcí ČREU_info_in.gif
Související