Dne 26. února 2005 představil prezident republiky Václav Klaus své "desatero", které říká, proč by neměla být přijata evropská ústava. Je zajímavé, že Václav Klaus ve svém desateru popisuje také některé skutečnosti, které v Evropské unii existovaly dávno před tím, než návrh ústavní smlouvy o Evropě spatřil světlo světa. To je třeba případ symbolů unie, které EU zná již od smlouvy z Maastrichtu, pojmu evropského občanství a mnoha dalších věcí, které prezident zmiňuje. Na rozdíl od biblického desatera tedy prezident nepřinesl nic nového a zásadního, spíše shrnul svoji staronovou kritiku jakékoliv formy evropské integrace.

Již při podpisu smlouvy z Nice, která platí v současné době, předpokládaly signatářské státy novou reformu, reagující mimo jiné na fakt, že v roce 2007 bude mít sjednocená Evropa 27 členských států a téměř 500 miliónů obyvatel. Touto reformou je právě návrh ústavní smlouvy pro Evropu, který pan prezident tak kritizuje. I když je možné mít k návrhu evropské ústavy různé výhrady, rozhodně nelze zkreslovat fakta do té míry, do jaké tak prezident činí. Podívejme se tedy raději blíže přímo na jednotlivé body prezidentského "desatera".

1) Evropská unie se stane státem. Evropská unie vždy měla své hranice, vlastní vlajku již EU má od roku 1992, společnou měnu od roku 2002, a tak je možné pokračovat. Atribut vlajky, hymny či dokonce ústavy ale existuje například i u takových institucí, jako je fotbalový klub. Prezident, zdá se, tzv. objevil Ameriku. Nebo Evropu? Přijetím Evropské ústavy se Unie určitě státem nestane.

2) Dnešní členské státy se stanou pouhými regiony nebo provinciemi. Unie ctí rovnost členských států před ústavou a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Unie respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. (viz. Článek I-5, odst. 1). Členské státy se v žádném případě nestanou pouhými regiony nebo provinciemi.

3) Ústava státu Evropská unie bude nadřazena ústavám členských států. Je pravdou, že ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států. (viz. Článek I-6) Také zde však Václav Klaus popisuje stav, který je v EU již dávno realitou - povinnost pro členské země implementovat evropskou legislativu do legislativy národní. Ústava sjednocuje a redukuje počet jednotlivých legislativních norem, které Evropská unie zná. Navíc Unie vykonává pouze ty pravomoci, které jí svěřily členské státy (Článek I-11, odst. 2). Nadále platí zásada subsidiarity a proporcionality (Článek I-11, odst. 1), které ústava ještě posiluje. Toto tvrzení je tedy přinejmenším zavádějící.

4) Termín ústavní smlouva je nepřesný. Jedná se tedy o mezinárodní smlouvu mezi suverénními státy, které smlouvu schválily nebo schválí ratifikačním aktem - formou buď rozhodnutím národního parlamentu nebo formou lidového hlasování. Zde má prezident pravdu, všeobecně respektovaný a uznávaný právní termín je "Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu".

5) Vzniká nová celoevropská suverenita. Je pravdou, že ústava mírně rozšiřuje oblast sdílené pravomoci, kde mohou jednotlivé členské státy přijímat své vlastní zákony (viz. Článek I-14). Jedná se např. o oblast vnitřního trhu, sociální politiku, hospodářskou, sociální a územní soudržnost či prostor svobody, bezpečnosti a práva. Oproti stávajícímu stavu však Evropská ústava nijak nerozšiřuje seznam výlučných pravomocí, kterými jsou celní unie, společná obchodní politika, hospodářská soutěž a měnová politika.

6) Občané jednotlivých států se stanou občany státu Evropská unie. Evropská ústava říká, že každý občan členského státu unie je zároveň občanem Evropské unie, toto občanství je však "nad rámec" občanství národního a nenahrazuje je. Z titulu evropského občanství požívá občan některá práva, jako je například pohybovat se svobodně po celém území unie, právo volit do Evropského parlamentu, právo používat v úředním styku s orgány jakýkoliv jazyk nebo právo požívat ve třetích zemích diplomatické ochrany kteréhokoliv členského státu EU. Co je na tom špatného? Pojem evropského občanství samozřejmě není nový a existuje již v předchozích smlouvách.

7) Sekundární právní akty budou nadřazeny primárním právním aktům členských států. Například v přístupové dohodě o vstupu České republiky do EU, kterou schválili čeští občané v referendu v roce 2004, můžeme tento princip samozřejmě nalézt. K témuž se samozřejmě a logicky zavázaly vedle České republiky i ostatní přistupující státy. Jaký by byl smysl toho, aby se státy domlouvaly na harmonizaci zákonů a přitom je odmítaly dodržovat? Prezidentovo tvrzení je pravdivé, tento princip je skutečně jedním z fundamentálních článků evropských smluv.

8) EU bude moci uzavírat mezinárodní smlouvy. V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky platí zásada jednomyslnosti, tedy právo veta (viz. Článek III-300). Každý členský stát může dokonce zablokovat v Radě hlasování o přijetí evropského rozhodnutí v této oblasti, pokud uvede zásadní důvody vnitrostátní politiky (viz. Článek III-300, odst. 2). I poté platí v Radě zásada jednomyslnosti, tedy právo veta. Oprávnění k zahájení vyjednávání směřujícímu k uzavření mezinárodní smlouvy dává Rada (viz. Článek III-325, odst. 2), kde jednotlivé členské státy artikulují své zájmy. Rada a nikdo jiný také uzavírá mezinárodní dohody. To, že EU může uzavírat mezinárodní smlouvy, nebrání žádnému členskému státu uzavřít jakoukoliv mezinárodní smlouvu s jiným státem.

9) V ústavě je snížena váha menších členských států. Řešení, které bylo nakonec přijato, je výsledkem vyjednávání mezi členskými státy, jehož účelem bylo získání nebo ztráta několika procentních bodů na relativní míru vlivu každého členského státu ve volebním systému. Koalice mezi členskými státy se ve skutečnosti mění často nahodilým způsobem podle projednávaného tématu - našli bychom jen velmi málo případů, kdy členské země byly rozděleny pouze na "velké" a "malé" státy. Navíc s ohledem na dynamiku vyjednávání ve Společenství k hlasování prakticky nedochází. Kvalifikovaná většina pro rozhodování v Radě je vymezena jako nejméně 55% členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65% obyvatelstva Unie. Nejméně čtyři členové Rady mohou vytvořit tzv. blokační menšinu (viz. Článek I-25). Pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise nebo ministra zahraničních věcí Unie, je kvalifikovaná většina dokonce vymezena jako nejméně 72% členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65% obyvatelstva Unie. Hlas malých států bude tedy v EU s ústavní smlouvou pořádně slyšet! Není pravda, že by Evropská ústava nějakým způsobem větší země zvýhodňovala.

10) Oblasti většinového rozhodování mohou být rozšířeny bez souhlasu členského státu. Představitelé států - vlád a národních parlamentů - se musí shodnout na rozšíření těchto oblasti jednomyslně. Platí tedy právo veta! Představitelé členských států vzešli z řádných a demokratických voleb a mají tedy demokratickou legitimitu hovořit v Radě hlasem odpovídajícím jejich politickému mandátu. Ať se to panu Václavu Klausovi líbí či nikoliv, právě toto je demokratické rozhodování. Tato situace může nastat pouze v rámci jednomyslného rozhodnutí zástupců členských států.

Co k tomu všemu dodat? Zatímco biblické desatero dodnes představuje obecně platný mravní kodex, Klausovo evropské desatero je, jak vidět, bohužel poplatné svému tvůrci. Ostatně strana, jíž je čestným předsedou, připravila své vlastní "patero", které se v některých bodech (jaký div) tomu prezidentovu nápadně podobá.

Smutné na celé věci je, že po celou dobu od roku 1989 usilovala drtivá většina české veřejnosti o to, abychom se znovu začlenili k vyspělým státům Evropy, kam ostatně české země po staletí vždy patřily. Tento postoj také vyjádřili Češi v referendu při vstupu do Evropské unie v roce 2004. Když se to konečně podařilo, vystavují někteří politici zbytečně a neodpovědně naši pozici všanc. Mnohem zajímavější něž výše uvedené "desatero" by tak určitě bylo, kdyby nám pan prezident vysvětlil, jak on si představuje pro Českou republiku plnohodnotnou alternativu k probíhajícímu procesu sjednocování Evropy. Jen tak se bude moci náš občan dozvědět, jaká budoucnost ho vlastně čeká.


Dr. Libor Rouček
poslanec Evropského parlamentu

Zdroj: Brusel 1.3.2005 Evropský parlament, Delegace poslanců České strany sociálně demokratické

Související