"Prý tu máte nápoj, který je lepší než Coca-Cola", zašveholila blondýnka z britské dívčí skupiny The Pipettes a že prý hned po vystoupení běží k stánku osvěžit se oním lahodným nápojem. Byl třetí červencový sobotní podvečer a na trenčínském letišti pod Bílými Karpatami se blížil se svému vrcholu 11.ročník festivalu Pohoda.
Časopis Reflex před nedávnem prorokoval, že to bude festival dívčích kapel. Ono to bylo nakonec trochu jinak a nebylo to vůbec špatné. Zapamatovala jsem si však, že si příště nebudu vybírat fesťák podle tzv. headliners (neboli hlavních tahounů), neboť se nakonec ukázalo, že dva důležití nedorazili, což se prý stává.
V pátek jsem měla pomalý rozjezd a propásla jsem jedno dívčí trio - české Gaia Mesiah. Strávila jsem totiž horký podvečer ve štědrém pohostinství stanu slovenského sdružení Človek v ohrození (pro přesnost - ač se to jakkoli může zdát, tato organizace není slovenskou odnoží českého Člověka v tísni) a přemítala, jak si svůj program dobře nastavit, abych se nezahltila a zároveň opět neprošvihla něco zásadního. Vyloučila jsem tedy všechny jejich lidsko-právní (a mně již bohužel husí kůži nahánějící) dokumenty. Mám přeci volno a jsem tu za muzikou.
Nuže: Boban a Marko Markovičové se svou Orkestar nezklamali, jejich vystoupení mělo "drive" ozvláštněné Frank London´s Klezmer brass Allstars. Zahráli i pecky z Kusturicova Undergroundu, aby dojem byl dokonalý a publikum náležitě ukojené tancovačkou. Člověk by řekl, že ho ten večer už nic nepřekvapí. Chyba lávky. Noc je ještě mladá a do tmy se rozezní tklivé housle argentinského ansámblu Bajofondo.
Tato partička nakonec přidává celých 35 minut, hrají na tom pódiu pro tuto noc jako poslední. Kromě housliček je tam také tahací harmonika (" To je inspirace našich babiček a dědečků", říkají), kytary a bubny (" našich rodičů"), DJs hrající techno a profesionální videoprojekce ("a naší doby"). Mým kamarádům ta hudba přišla filmová a vymysleli u koncertu scénář, pravda, málem ztratili hlas. Nemýlili se - kytarista prý složil muziku k několika Oscarovým titulům. A pak už honem na kutě do stanu plného mravenců (ti, jak se zdá, zcela ovládli letiště) za zvuku elektroniky do kuropění klimbat, litovat, že třetí - brazilské - dívčí trio Cansei de ser sexy nedorazilo a nechat si zdát o tom, co vlastně myslely tím, že už je unavuje být sexy.
Ráno jsme s kamarádkou objevily sprchy (tam jsme pro dlouhou frontu nešly), korýtka s nádherně studenou vodou (tam jsme si nadšeně vyčistily zuby a osvěžily obličej) a fair-tradovou kávičku v Artforum café (tam jsme frontu rozhodně vystály) a cítily se připravené na další dávku zejména muziky. V Artforum café se odpoledne střídaly besedy o literatuře s programem Ligy za duševné zdravie s podtitulem "Som v pohodě. A ak nie?" radícím "Ako prežít v rodine" či tázajícím se zda "Je alkohol out".
Pravdou je, že se na festivalu moc podnapilých nepotácelo. Tzv. ještěři se nekonali. Což bylo příjemné. (Možná i proto, že vstupné stálo nemalých 1500 Sk.) Neviděla jsem ani nikoho, kdo by obtěžoval děvy v bikinách (korzovalo jich tam hodně a některým to fakt slušelo a vůbec - bylo opravdové horko). Dokonce se zdálo, že se tam ani nekradlo. V pohodě, ne? A navíc byl na každém rohu k dostání onen nápoj lahodnější nežli Coca Cola. Sem s ním, je třeba energie na další porci muziky.
Takže: Skaprašupina hrála vtipně, jak se na tyto Slováky sluší, nicméně ska - trsačka na téměř poledním slunci není nejlepší nápad. Situaci zachránili místní hasiči a pokropili publikum vodou. Super zážitek. Vysloužili si pomalu větší ovace než leckterá večerní kapela. Pár věcí od neúnavných Tatabojs (Oni jsou opravdu v nabídce všech letních akcí! Nekecám.) ve mně probudily nostalgii, stále mám ráda, že "malá lež je lžička a malá láska je lasička" či příběh o Prométheovi a ohni.
Kluky z Hanspaulky brzy vystřídalo dívčí trio The Pipettes, měly puntíkaté šaty, přesně nacvičenou choreografii a míchaly retro s postmoderní ironií při zpívání "o holčičích záležitostech s klukama". Zdálky to vypadalo jako vystoupení naivních děvčat, ale texty napovídaly o stupni emancipovanosti a cynismu puntíkatých panenek ("Your kisses are wasted on me", zpívaly). Chvílemi sice trochu monotónní, ale chytlavé natolik, že jsme naprosto zapomněli na vystoupení Gipsy Cz - spojení romského hiphopu a tradiční muziky. Ještě jsem je naživo neviděla. Škoda.
Spravily jsme si chuť na britských Basement Jaxx. Elektronika s prvky africkými a balkánskými a kromě tří Britů tři neuvěřitelné černošské zpěvačky a tanečnice, které se zvládly na každou píseň převléci! Skvostné. U nich mne napadlo, že právě muzika je tím geniálním médiem, které spojuje lidi různých kultur, ras či vyznání. Kéž by to tak více lidí vnímalo, nebyl by pak tolik potřeba onen lidsko-právní stan a možná i méně dalších stánků neziskovek zabývající se diskriminací. Poté předchozí myšlenku jen potvrzují vynikající Amadeu et Miriam z Mali a na dobrou noc hrající Konono N.1 z Konga, obě s tradiční africkou hudbou. Opravdu pohoda. Vlastně mi nebylo ani tolik líto, že nakonec nedorazili francouzští Air, největší tahák, i když jsem tam vyrazila právě kvůli nim. Nejlepší na takových festivalech je totiž to, co se tam dá nečekaného objevit.
Markéta Vinkelhoferová, autorka je externí redaktorkou gitY, www.ta-gita.cz
Od autorky: Na Pohodu Trenčín mě pozvala kamarádka ze sdružení Člověk v ohrožení, ráda jsem pozvání přijala kvůli kamarádce, Bobanovi Markovičovi, Air a výletu na Slovensko. Názvy kapel jsem si ověřovala ve festivalové brožurce, abych se neupsala, ostatní věci jsou odposlechnuty od muzikantů nebo subjektivního rázu.
