Dva páteční krvavé sebevražedné útoky na zvířecích tržištích v Bagdádu připomněly svou bilancí desítek mrtvých, že násilí stále ovládá každodenní život v Iráku. Podobné teroristické akty na sebe vždy upoutají pozornost médií a počet obětí se dá zjistit za pomoci údajů z nemocnic. Kdo ale spočítá lidi, kteří přicházejí o život v každodenním iráckém chaosu - jako oběti zločineckých band nebo bojů mezi různými náboženskými skupinami? A jak spolehlivá jsou vlastně taková čísla? Tuto otázku si položila agentura DPA.Odhady počtu Iráčanů, kteří přišli násilně o život od americké invaze v březnu 2003, kolísají mezi 60.000 a 600.000 osob. Po novinářích a civilních organizacích, které sčítají dostupné počty obětí násilí, se tímto tématem už začali zabývat i statistici a demografové. Jejich metoda spočívá v dotazování reprezentativního vzorku rodin na to, kolik úmrtí zaznamenaly a kolik případů z toho bylo důsledkem násilí. Získané údaje se přepočítávají na celkový počet 26 milionů obyvatel Iráku.
Studie zveřejněná v těchto dnech v renomovaném magazínu New England Journal of Medicine dospěla touto cestou k počtu 151.000 obětí násilí v Iráku od března 2003 do června 2006. Vychází z ankety provedené v 9345 domácnostech. Skupina britských a amerických vědců Iraq Body Count (Sčítání iráckých mrtvých), která od roku 2003 vyhodnocuje všechny mediální zprávy o násilnostech v Iráku, dospěla za stejné období k počtu pouhých 47.668 obětí. Rozdíl spočívá patrně ve statisticky nezachycených počtech nezaznamenaných případů: při brutálním zúčtování mezi šíity a sunnity, které často postihuje bezbranné civilisty, se například opakovaně stává, že rodina z prostého strachu z pomsty své zavražděné příslušníky nikde nenahlásí.
První větší studie vyla v roce 2006
Metoda dotazování a propočtů není nesporná. Když byla v říjnu 2006 v rovněž uznávaném medicínském magazínu Lancet publikována první větší studie tohoto druhu, vyvolalo to urputné polemiky mezi stoupenci a odpůrci války v Iráku. Tento výzkumný tým totiž dospěl dokonce k číslu 600.000 obětí násilí za první tři roky po vstupu amerických jednotek do země. Jeho závěry se ovšem opíraly o dotazování pouze v 1849 domácnostech.
Problém metody tkví v tom, že v Iráku lze těžko stanovit kritéria pro definování reprezentativního průřezu. Míra násilí se tam může výrazně lišit nejen mezi regiony, nýbrž často i mezi poměrně blízko ležícími obcemi. A i zvážení těchto odchylek vyžaduje poznatky, které v Iráku většinou nejsou k dispozici. Jestliže pak statistici při anketním dotazování zvolí příliš velký počet násilných okresků, mimořádně to zkreslí výsledek.
Tuto výtku vznesla skupina Iraq Body Count ve své bouřlivé kritice studie publikované v magazínu Lancet. Ta údajně vykázala "určitou jednostrannost metody výběru, takže v ní byla násilná úmrtí přehnaně zastoupena". Jiní experti se naopak postavili na obranu metodického postupu, používaného i při odhadech dopadů epidemií v nepřístupných oblastech. Hlavní vědecký poradce britského ministerstva obrany Roy Anderson například označil použitou metodiku za "silnou a blízkou té nejlepší možné praxi za daných poměrů".
