Začátky rudé Číny

Českolovensko uznalo ČLR už 4. října 1949, první kapitalistikou mocností, která formálně uznala existenxci ČLR byla 6. ledna 1950 Velká Británie, protože měla zájem na udržení statutu Hongkongu.

Novodobá Čína povstala z popela 1. října 1949, když komunistický vůdce Mao Ce-tung v záplavě rudých vlajek vyhlásil na pekingském náměstí Tchien-an-men vznik Čínské lidové republiky. Je to právě 60 let.

Vyhlášením ČLR skončila vleklá občanská válka, v níž o moc bojovali komunisté proti kuomintangské armádě generála Čankajška.

Poražený Čankajšek se uchýlil na ostrov Tchaj-wan, kde vyhlásil Čínskou republiku, zatímco sjednocená pevninská Čína nastoupila cestu budování socialismu pod taktovkou Komunistické strany Číny a jejího předsedy Maa.

Masakry kvůli půdě

K uskutečnění "nové Číny" bylo třeba provést nezbytné kroky – například zkonfiskovat půdu venkovským statkářům a dát ji rolníkům. Jenže v Maově provedení se neobešly bez masakrů. Miliony vlastníků půdy byly popraveny nebo ubity k smrti svými sousedy.

Rolníci dostali kousek půdy, ale ne na dlouho. Už na konci 50. let bylo soukromé vlastnictví zrušeno a drobní zemědělci se stali nemajetnými členy lidových komun. Ty místo pěstování rýže vyráběly ocel, a rolníci umírali hlady.

Velký skok

Politika Velkého skoku nevedla ani k zajištění potravin, natož k dohnání Západu.

Po naprostém ekonomickém krachu Mao odstoupil ze všech státních funkcí. Zůstal však předsedou strany a zachoval si zásadní vliv. Toho využil o pět let později při svém návratu na výsluní. Obešel stranickou hierarchii a s pomocí studentských Rudých gard začal likvidovat nepřátele.

Období takzvané kulturní revoluce, tedy boje proti "lidem u moci, kteří jdou kapitalistickou cestou", definitivně ukončila teprve Maova smrt v roce 1976.

Kvůli ideologické rozepři s Moskvou se musela Čína od roku 1960 obejít bez soudružské výpomoci SSSR.

Velkým úspěchem její zahraniční politiky pak bylo přiznané zastoupení v OSN, kde roku 1971 vystřídala nepřátelský Tchaj-wan, podporovaný USA. K postupnému oteplování vztahů mezi Pekingem a Washingtonem docházelo v rámci takzvané pingpongové diplomacie v průběhu sedmdesátých let. Diplomatické styky s USA byly oficiálně navázány roku 1979.

Pragmatik Teng

Tehdy již Čínu vedl rehabilitovaný pragmatik Teng Siao-pching.

Nejenže svou vlast prostřednictvím politiky "otevřených dveří" nasměroval k zahraničnímu obchodu a investicím, ale odstartoval řadu potřebných reforem.

Za Tenga se z milionů rolníků stali drobní podnikatelé, kteří nahradili kolektivní služby dříve poskytované komunami. Takzvaný socialismus s čínskými rysy umožnil to, co bylo před pár lety označováno za "kapitalistickou cestu". Politický systém ale zůstal beze změny. Hlasy volající po demokratizaci byly krutě umlčeny v červnu 1989 na pekingském náměstí Tchien-an-men.

Devadesátá léta se nesla ve znamení kurzu stanoveného Teng Siao-pchingem. Ten si ještě před odchodem z politického života vytipoval své následovníky, ekonomického reformátora Ťiang Ce-mina i současnou hlavu státu, technokrata Chu Ťin-tchaa.

Čína pod Ťiangovým vedením zažila nejdelší hospodářský růst a zapojila se do Světové obchodní organizace (2001).

Vzkaz světu

Svůj mocenský vzestup korunovala ve druhém tisíciletí vysláním prvního čínského tchajkonauta do vesmíru a loňským pořadatelstvím letních olympijských her.

I když pečlivě budovaná image Číny utrpěla trhliny v souvislosti s krutým potlačení nepokojů v Tibetu, v Pekingu se představila moderní země, na hony vzdálená "rudé Číně" Mao Ce-tunga. Čína tak dala světu jasně najevo, že je třeba s ní do budoucna počítat.

Související