Po oznámení prezidenta Obamy, že nepřijede na květnový summit US-EU do Španělska, to jsou Evropané, kdo naopak podráždili americkou administrativu. Evropský parlament zrušil americko-unijní dohodu o předávání bankovních informací v rámci protiteroristických programu. „Původní očekávání byla zcela mimo realitu,“ vysvětluje profesor Daniel Hamilton, náměstek pro evropské záležitosti z administrativy Billa Clintona a ředitel Centra transatlantických vztahů na Johns Hopkins University ve Washingtonu, že od nástupu Obamy do Bílého domu došlo na ose US-EU k vzájemnému vystřízlivění.

Jak v USA vnímají, že rozhodnutí Evropského parlamentu bylo prvním projevem fungování Lisabonské smlouvy?

Ukazuje to, že Lisabonskou dohodou Evropskému parlamentu v podstatě vznikají pravomoce, které v USA přísluší amerického Kongresu. Výnos parlamentu ukázal, že dosavadní dohody mohu být velmi vratké.

Jaká bude reakce, především ze strany Kongresu?

Je pravda, že pro Američany to bude složité na pochopení. Jako když v Evropě často nerozumíte, že nemáte problém s americkou administrativou ale s Kongresem. Otevírá to ovšem cestu, aby zde vznikl nový bezpečnostní rámec, zaštítěný skutečnou evropskou shodou. A na tom by měli mít Američané rozhodně zájem. Podobně jako když se v USA v takto důležitých věcech dostane do souladu administrativa a Kongres.

Po roce od nástupu Obamy je ale na obou stranách, v USA stejně jako v EU, rozčarování... .

Ale jen proto, že očekávání byla zcela mimo realitu. Obama potřeboval pomoc v Afghánistánu, s Guantánamem, nebo v otázce Ruska. Ale zatím toho moc neviděl.. .

A podle Evropanů se "pomstil", když zrušil účast na summitu EU-US, který měl být v květnu ve Španělsku.

To je nesmysl. Zaprvé, Obama byl v loňském roce sedmkrát v Evropě, tedy vícekrát, co kdy který americký prezident v prvním roce ve funkci. Zadruhé, podle Lisabonské smlouvy by měl být hostitelem summitu prezident Herman Van Rompuy. Rotující předsednictví, nyní Španělsko, by v tom už nemělo mít roli... Což je spíše na debatu uvnitř unie, ale co si mají Američané myslet? Země, která by už podle Lisabonu neměla summit pořádat, jej chce stále mít?

A za další, nová Evropská komise byla sotva schválena, co by bylo podstatou summitu? Dělat "summit pro summit", jen po formu, to se Američanům nechce.

Prezident Bush ale žádný summit nevynechal, i když je vztahy s Unií byly napjatější než s Obamou. Není na vině Obamova zkušenost z loňského dubna v Praze?

Nejdříve upřesním - se summity se začalo za prezidenta Clintona a konaly se dvakrát ročně. Bush to omezil na jeden ročně a například ze summitu ve Švédsku v roce 2001 měl podobnou zkušenost jako Obama z Prahy. Každý se snaží říct své, ale nic podstatného z toho není.

Američtí prezidenti prostě nemají tyhle summity rádi. Je to jako jít k zubaři, víte, že musíte, ale bude to bolet. Nebo, jak kdosi řekl, hodně okázalosti, málo podstaty. Je na unii to změnit, a poslední, co by měli Evropané dělat, je svalovat vinu na amerického prezidenta.

Obama a jeho okolí, například jeho velvyslankyně v OSN Susan Riceová, se už během kampaně prezentovali jako globalisté. Nemá pravdu Wall Street Journal, když napsal, že Evropa ještě bude na Bushe vzpomínat jako na skutečného transatlantistu?

Obama může mít trochu jiný pohled, ale takhle to personifikovat je nesmysl. To svět se změnil. Transatlantická vazba je stále nenahraditelná, stále platí, že dohoda přes Atlantik je nezbytná, aby v globálu vůbec šlo něčeho dosáhnout, a když spolu nesouhlasíme, tak to věci naopak spolehlivě zastavuje. Ale transatlantický vztah sám o sobě už není dostatečný pro řešení většiny světových problémů.

Je správný dojem, že Američané jsou zklamaní z vývoje po podepsání Lisabonské smlouvy?

Ano, ale byla to Unie, kdo během přípravy Lisabonu a celého schvalovacího procesu smlouvu prodával jako transformaci, skutečně velkou věc. Ještě loni na podzim jezdili Evropané do Washingtonu a říkali, kde všude bude vidět rozdíl a jak rychle to zafunguje. Ale co si pak měli Američané počít už jenom s obsazením nových klíčových funkcí?

Evropané do nich dali lidi, kteří mají být schopni dojednat konsensus. Ale podle mě to baronce Ashtonové bude trvat celé funkční období a Rompoyvi dvě, než dostanou své posty do této pozice. Čeká nás nejméně pětiletý cyklus, než se Lisabonská smlouva promítne do efektivnější Unie.

A co pocit středoevropanů, že Obama region pouští ze zřetele. Je tato starost, vyjádřená loni v otevřeném dopise Bílému domu, oprávněná?

Ten dopis byl velkým omylem, středoevropané z toho vyšly jako skupinka plačtivých zemí, které se dožadují, aby za ně Amerika vyřešila jejich problémy. Jen to nazlobilo lidi z administrativy a poškodilo vztahy.

Ale vedle formy jde přece o obsah – o obavy z bezpečnostního vakua, které může zaplnit druhá, tedy východní strana.

Opět, podívejme se na to s odstupem - těch patnáct let od konce studené války bylo naplněno americkým úsilím o co největší integraci těchto zemí do západních struktur. To byl primární cíl Clintonovy i Bushovy administrativy. A Američané v tom byli úspěšní.

Samozřejmě, že zde je ještě agenda "širší Evropy", ale to není určující téma zahraniční politiky USA. To už je právě otázka pro Česko nebo Polsko, co jste jako spojenci připraveni udělat?

Například myšlenka východního partnerství je velmi zajímavá, ale evropské země by měly samy říct, co očekávají a potřebují od USA? To byla byla velmi praktická, soustředěná diskuse, kde byste mohli mít americkou pomoc a účast. Ale žádná taková debata zde zatím nebyla.

V podtextu dopisu, podle obecné obavy, je nedůvěra v záruky, které poskytuje NATO. Není nedůvěra v 5. článek alianční dohody oprávněná, nebo alespoň pochopitelná?

Mohu chápat obavy, zda zde nejde o jakési druhořadé členství v NATO. Z čehož vyplývala snaha o silné dvoustranné vztahy s USA, tomu bych rozuměl. Ale tím spíše pokládám za chybu Bushovy administrativy, že neposilovala vaši pozici právě v rámci NATO. Po vstupu vašich zemí do NATO, což se mimochodem stalo za demokratické administrativy, republikánská administrativa už dále nic nedělala. Obranné vojenské plány NATO pro tento region byly zastaveny za Bushe.

NATO pracuje na nové strategii, na nedávné přípravné konferenci v Praze se diskuse opět stále točila právě kolem potřeby potvrzení článku 5 alianční smlouvy. Není to nešťastný začátek? Odpíchnout se od bodu, který jednotlivé členské země vnímají velmi různě.

Myslím, že to určitě není a nebude startovní bod pro novu strategii. Bude to jeden z bodů, ale NATO bude především hledat rovnováhu mezi expedičními misemi a domácími operacemi. Posledních 15 let jsme strávili vybavováním a přípravou Aliance pro zahraniční mise, což bylo v pořádku, ale ta rovnováha se ztratila. Takže to bude asi nejdůležitější bod strategie.

Což přímo souvisí s Afghánistánem. Aliance musí ale také definovat svůj vztah k Rusku. Na jedné straně s Českem či Polskem, na druhé straně s Německem. Není to kvadratura kruhu?

Je pravda, že pokud nezvládneme Afghánistán, a nedohodneme se v otázce Ruska, tak nevyřešíme ani většinu ostatních věcí. Co se týče Ruska, myslím, že bychom se měli vrátit k dvoukolejnému přístupu, který už si Západ vyzkoušel a který fungoval.

Stanovit oblasti, kde lze produktivně spolupracovat. Na druhé koleji mít principy, jejichž porušení ale spolupráci blokuje. Ale samozřejmě, že sladění těchto přístupů, navíc v rámci celé dnešní Aliance, by bylo velmi složité.

Související