Je devět hodin ráno. Ve sdělovacích prostředcích se objevila zpráva o bombovém útoku v moskevském metru. Dvě bomby vybuchly půl hodiny po sobě - těsně před osmou na stanici Ljubjanka a o půl hodiny později na stanici Park kultury. Obě leží na červené, Sokolnické lince.

Hodinu po bombových útocích je na moskevských ulicích cítit napětí. Všichni se snaží dovolat svým blízkým a přátelům, aby zjistili, zdali jsou v pořádku. Je slyšet stále jedna a tatáž slova: „Jsi v pořádku? Díky bohu." V jednu chvíli mobilní sítě zřejmě nevydržely nápor telefonátů a na okamžik se zhroutily, což napětí jen zvýšilo. Naštěstí se je po krátké době opět podařilo zprovoznit.

O útocích se poprvé dozvídám od své ženy, která po červené lince jezdí do práce na Lomonosovu universitu. Výbuchu na Lubjance unikla o pár vteřin. „Jsem v pořádku," uklidňuje mě, a vypráví: „Před osmou hodinou jsem projížděla stanici Lubjanka, byla jsem v předposledním vagónu. Pár vteřin po tom, co vlak opustil stanici se ozvala silná rána a všechno se zatřáslo. Myslela jsem, že něco spadlo, že se něco zřítilo. Lidi ve vagónu se po sobě nervózně dívali, ale zůstali sedět, dokud vlak nepřijel do další stanice a dokonce i potom. Překvapilo mě, jak jsou klidní. Nakonec ale všechny vyzvali, abychom vystoupili s tím, že vlak z technických důvodů dál nejede. Policisté na stanici vůbec nevěděli, co se děje. Rozhodla jsem se dojet na Univerzitu raději trolejbusem. Že to byl bomba jsem se dozvěděla až na fakultě."

Na moskevské Lomonosově univerzitě panoval ráno zmatek. Většina studentů a vyučujících totiž na Vrabčí hory, kde se Universita nachází, jezdí právě po červené lince. A metro je svým způsobem jediný prostředek hromadné dopravy, na který se dá spolehnout. Většina učitelů nedorazila. Ti, kdo dorazili, obvolávají s obavou své kolegy a chybějící studenty.

„Řada studentů, kteří pravidelně chodí na mé hodiny, dosud nepřišli a neberou telefony, všichni jsou z toho nervózní. Vyučování samozřejmě odpadlo, snažíme se studentům dovolat," vysvětluje po telefonu zaměstnanec MGU. A dodává: „Může to být náhoda, ale nálože byly odpáleny přesně v době, kdy po Sokolnické lince spěchají na přednášky tisíce studentů. Na červené lince je kromě Lomonosovy university mimo jiné také Diplomatická akademie a Fakulta žurnalistiky." Jeho slova potvrzují i doposud oficiálně nepotvrzené informace, podle kterých je mezi obětmi několik mladých lidí ve věku 15-25 let.

U stanice metra Sokolniky, kde bydlím, je slyšet houkačky. Do nedaleké sokolnické nemocnice svážejí zraněné. Z rozhodnutí moskevské radnice přijímají nemocnice všechny bez ohledu na místo bydliště, což by za normálních okolností nebylo možné. Vrátnice jsou ale přísně střežené a za nemocniční bránu pouštějí jen příbuzné. „Nemůžeme vám nic říct," odbývá mě nemocniční ochranka.

V ulicích i okolo stanic metra je neobvykle mnoho policistů. Ministerstvo vnitra povolalo do služby sedm set záložníků, kteří kontrolují prostory metra i nejbližší okolí stanic. Někteří z nich mají psy speciálně vycvičené na hledání výbušnin. Cestou na metro potkávám patrolu ozbrojenou samopaly, která se snaží dostat do jednoho z činžáků.

Tísnivou atmosféru, která zavládla na moskevských ulicích po bombových atentátech, už Moskvané důvěrně znají. Jen v metru atentátníci za posledních 15 let zaútočili již šestkrát. Naposledy Moskvu ochromila zpráva o výbuchu na stanici Pavelecká v únoru roku 2004, v létě téhož roku pak ještě sebevražedný atentát u vchodu na stanici Ryžská. Po každém útoku se město po určitou dobu nachází v šokovém stavu, lidé jsou dezorientovaní, nevědí, jestli mají jet do práce, bojí se vstoupit do metra. Zároveň je všude slyšet projevy lítosti a solidarity.

„V Moskvě už byl v posledních letech klid, tohle nikdo nečekal," povzdychne si čtyřicetiletá Světlana, kterou jsem oslovil u vchodu do metra a která působí zcela dezorientovaně: „Nevím, co mám teď dělat. Měla bych jet do práce, ale do metra se mi nechce." Nakonec ale podobně jako spousty dalších Moskvanů sestoupá do podzemí.

Autobusy a tramvaje po Moskvě jezdí jen sporadicky a jejich trasy zůstávají pro většinu obyvatel Moskvy tajemstvím. Dopravní situaci komplikuje i skutečnost, že sebemenší zádrhel na silnicích způsobuje dopravní zácpy. Obě stanice, na kterých došlo k výbuchům, se přitom nacházejí na dopravních tepnách. Jak se později dozvídám, na části Sadového okruhu v okolí stanice Park kultury vznikla na několik hodin pěší zóna a doprava byla zastavena také na Lubjanském náměstí.

Na stanici Komsomolská, kde se nacházejí hned tři velká nádraží, vládne zmatek. Lidé, kteří přijeli do Moskvy a neznají město se snaží zjistit, jak se dostat na jiné nádraží nebo do centra. U vchodu do metra stojí policista s tlampačem a stále dokola opakuje: „Občané cestující, nezdržujte se v okolí stanice metra, metro je z technických důvodů mimo provoz, použijte prosím pozemní dopravu." Kde hledat pozemní dopravu ale nikomu není jasné a policista to také neví. A tak si každý pomáhá jak umí. Ti movitější zastavují černé taxíky, ostatní vyrážejí do centra pěšky.

Řidič taxíku, kterého jsem zastavil na Komsomolské už dnes na Lubjance byl. „Bylo tam spousta sanitek a autobusů, odváželi raněné." Neskrývá ani názor na to, kdo za útoky stojí: „Islámští fundamentalisté, to je přeci jasné. Nedávno jsem vezl jednu dámu z FSB a ta mi vyprávěla, že v poslední době zabránili celé řadě takových útoků. Ale to se na veřejnost nedostane. Buďte rád, že jste z Čech, tam se nic takového stát nemůže," uzavírá řidič naši debatu ve chvíli, kdy se musí otočit do protisměru. Všechny cesty vedoucí k Lubjance jsou totiž beznadějně zablokované.

Lubjanské náměstí je jako vymetené. Postává tu jen hlouček západních žurnalistů, kteří si vyměňují nejnovější informace, od vchodu do stanice metra je však dělí zátarasy. Po dlouhém čekání se v půlkruhu kamer objeví šéf Vyšetřovacího výboru prokuratury Vladimir Markin. Potvrzuje počet mrtvých a raněných, poprvé uvádí, že za atentáty stojí sebevražedné útočnice. A také vylučuje, že by mezi mrtvými byly děti. Informací je málo, většinu z nich už novináři znají. Snaží se získat vyjádření požárníka nebo policisty, který byl v podzemí, ale marně. 

V jednu chvíli se uprostřed novinářů objevuje mladík s krvavou rukou. Mnozí se nejdřív domnívají, že je to jedna z obětí. Vzápětí však z nesouvislé výpovědi mladíka vplyne, že v metru byla jeho přítelkyně, která přežila a nachází se v nemocnici. Jeho kamarád prý přišel o život. Odmítá však uvést přesnější informace. Zato rozčileným hlasem dodává: „To znamená válku. Podívejte se do metra, je to tam samý Tádžik a Ázerbajdžánec. Pro mě už válka začala, potkal jsem jednoho Tádžika a vyřídil jsem si to s ním," říká šokovaným západním novinářům mladík a ukazuje na kamery zkrvavenou ruku. Třebaže se všichni shodují, že informace není relevantní, názorně ukazuje, jak malá jiskra stačí, aby se v nacionalisticky orientované části populace rozhořely vášně. Poslední tragické události jsou v každém případě vodou na mlýn desítkám Putinským režimem tolerovaných fašistických organizací, pro které je boj s přistěhovalci podstatnou součástí ideologie.

Pomalý návrat do normálu

Vyptávám se lidí, kteří postávají v okolí Lubjanky, kdo podle nich stojí za atentátem. Většina z nich se kloní k verzi, podle níž byli atentátníci ze severního Kavkazu. Mnozí ale vzápětí doplňují, že bez důkazů je zbytečné o tom spekulovat. Nicméně tzv. „severokavkazskou stopu" začínají potvrzovat i prohlášení oficiálních míst. Podle vedoucího Vyšetřovacího výboru prokuratury Vladimira Markina byly nalezeny „nejen hlavy útočnic, ale také zbytky šáhidských pásů." O tom, že se k atentátu na nejmenovaných internetových stránkách přihlásili vahábitští bojovníci informuje také CNN. A severokavkazskou stopu nakonec potvrzuje i ředitel FSB Alexandr Bortnikov. Ve značně hysterickém ovzduší však na ulici nedaleko Lubjanky zaznívají i jiné názory. „Proti Putinově vládě se v minulých týdnech podepsalo 20 000 lidí. Musel zkrátka ukázat, co umí," říká postarší dáma, která se však zdráhá uvést své jméno.

Všichni se nakonec shodují, že ať provedl atentát kdokoliv, udělal to s cílem destabilizovat situaci v zemi. „Bojím se, že některé procesy, které tragická událost spustila, mohou vyplavat na povrch až časem. A nejde jen o možnost, že teror bude pokračovat, ale také o možnou eskalaci nacionalismu," říká další z diskutujících Michail Novikov.

Ve čtyři hodiny se zdá, že město se ze strašného snu pomalu probírá. Provoz metra na sokolnické lince je obnoven, po Sadovém okruhu se jako obvykle plouží tisíce automobilů, které zastihla dopravní špička. Pár hodin starou tragedii připomínají jen skupinky policistů, kteří hlídkují doslova na každém rohu a navozují atmosféru výjimečného stavu. Lidé se vrací domů a přemýšlejí o tom, že zítra budou muset zase normálně žít.

Související