"Kim Ir-sen, Kim Čong-il! Kim Ir-sen, Kim Čong-il!" statisícový dav monotónně vyvolává jména vládců při každé státní přehlídce.

Byl to právě Kim Ir-sen, bývalý vládce, který si v KLDR vybudoval silný kult osobnosti. Po smrti "Věčného prezidenta", jak zněl jeho oficiální titul, nastoupil do nejvyššího úřadu jeho syn Kim Čong-il. A ten se teď snaží, aby tradice rodinného nástupnictví pokračovala.

I proto nechal svého syna jmenovat do funkce člena ústředního výboru Korejské strany práce a zároveň generála a to rovnou čtyřhvězdičkového. Stejně tak i jeho teta, Kim Čong-ilova sestra, se stala generálkou. S podporou armády, jež by měla zabránit případným protestům mezi ministry, je to jakýsi předstupeň nejvyššího státního postu. Cesta je to tak podobná té otcově: získat nějaký post, a pak čekat, až jeho předchůdce zemře.

Kim Čong-il si vybral toho nejschopnějšího ze svých synů – Kim Čong-una, o kterém téměř nikdo nic neví. Všeobecně se ale tvrdí, že tihle dva jsou si hodně podobní.

Na celostranickém sjezdu se tak očekává, že nejmladší z Kimů bude oficiálně představen jako pokračovatel vládnoucího rodu.

 Legendy o narození a životě obou vládců znají všichni již od dětství. Jak konkrétně taková oddanost vypadá, lze vidět v krátkých dokumentárních filmech kolujících na internetu.

"Když se v dřevěné chaloupce uprostřed modrých hor narodil Milovaný Vůdce Kim Čong-il, rozestoupilo se nebe a on sestoupil na Zemi. Potom se rozpoutala sněhová bouře...," recitují zpaměti tříleté děti před obrazem "Tatíčka Kima".

Jejich učitelky jim přesně podle státem daných osnov předkládají hrdinské příběhy ze života Kim Ir-sena a jeho syna a žáci jim bezmezně věří. Což jim ostatně ve velké většině zůstane i v dospělosti.

 

Tisíce dětí, steně jako jejich pracovitých a šťastných rodičů, pak nacvičují "spartakiádní" výstupy, který je oslavou vzniku KLDR. Na slávu se sjíždějí hlavní představitelé země a odměnou jim je dlouhý jednotvárný potlesk "kamenných tváří".

To je oficiální obraz, který určuje stát.

 

Ne všichni obyvatelé ale žijí podle pravidel Kimovy vlády. A ne všechny děti jsou součástí (povinných) pionýrských kroužků, které každý den v pravé poledne vycházejí do vylidněných ulic měst, aby posbíraly těch pár papírků přinesených větrem.

Takřka celý svět obletěly tajně natočené záběry povalujících se špinavých dětí na ulicích. A pak jsou tu ještě sirotci po umučených nepřátelích režimu a odložené potulující se děti.

 

Na tržištích trpělivě čekají, až z dřevěných pultů spadne pár zrníček rýže. Trhovci je odhánějí jako psy, ale občas se zadaří a něco málo k jídlu najdou. Pak to zapijí "vodou" ze stoky.

Komunistický režim drží zkrátka i dospělé. Neexistuje volně přístupný internet, média ovládá partaj a spát se chodí přesně podle "rozvrhu". Veřejné osvětlení i budovy ve městech Severní Koreje na noc zhasínají

Oproti tomu všemu stojí osmiproudá dálnice, kde se každých deset minut prožene jedno auto, téměř vždy vládní či armádní – běžní občané auta takřka nevlastní. Také o Kimově paláci kolují nejrůznější historky. Od nakoupených Rolls-Royceů v garážích až po jezdící schodiště z leštěného mramoru.

 

Sjezd Korejské strany práce se koná poprvé od roku 1980. Tehdy byl zemi poprvé představen Kim Čong-il a i nyní se očekává, že se otevře cesta pro Kim Čong-una. Oblevu tuhého režimu ovšem nikdo nepředpokládá.

Související