Na dno Marianského příkopu, kde vládne zničující tlak 1000 atmosfér, se zatím dostali pouze dva lidé: Jacques Piccard a Don Walsh při jediném ponoru batyskafu Trieste v roce 1960. Od té doby se o tak riskantní akci nikdo už nepokusil - a i nyní zůstala posádka americké hlubinné ponorky bez následovníků. Během nedávné expedice zorganizované vědci z Dánska, Japonska, Německa a Skotska se na dno neponořili lidé, ale pouze automatické zařízení, které získalo potřebná data levněji a bez rizika.
"Hlubokomořské příkopy sice zabírají jen asi 2 procenta oceánského dna, domníváme se však, že přesto hrají velkou roli při zachycování uhlíku a mají tedy vliv na změny klimatu, " vysvětluje vedoucí expedice Ronnie Glud z University of Southern Denmark.
"Fungují zřejmě jako jakási past, v níž se zachycují organické látky produkované rybami, řasami a dalšími organismy v menších hloubkách. Zastoupení různých organických látek v sedimentech nám dá obraz o poměrech mezi oxidem uhličitým a kyslíkem v atmosféře i oceánu během uplynulých tisíciletí a o tom, jak probíhal globální uhlíkový cyklus."
Přistání v absolutní tmě
Pro výzkum dna na nejhlubším místě vědci použili zařízení, které se vzhledem i funkcí vzdáleně podobá lunárnímu modulu programu Apollo. Kovová konstrukce nesla válce z titanu, které chránily přístrojové vybavení, senzory a elektroniku před tlakem vody. Na vybraném místě nad nejhlubším bodem Marianského příkopu nazývaným hlubina Challenger byla volně spuštěna z paluby japonské výzkumné lodi Yokosuka.
Volný pád na dno trval přibližně tři hodiny. Tam zařízení provedlo předem naprogramovaná měření. Pak se automaticky odpoutala zátěž a konstrukce vystoupala k hladině."Je to velký skok pro vědu o nejhlubších partiích oceánu, " parafrázoval výrok Neila Armstronga po přistání na Měsíci Alan Jamieson, ze skotské organizace Oceanlab, která se na experimentu podílela.
Při minulých expedicích tohoto programu vědci získali data z hloubek okolo 6 tisíc metrů, která ukázala, že vliv hlubokomořských usazenin na koloběh uhlíku, obsah skleníkových plynů v atmosféře a tím i na klima, je mnohem větší, než se dosud soudilo. Nyní chtějí porovnat výsledky získané v menších hloubkách s poměry na dně Marianského příkopu.
Podmořský robot uskutečnil ponor do Mariánského příkopu - čtěte ZDE
Vědci: Kyselejší voda v oceánech může ohrozit řadu živočichů - čtěte ZDE
"V hlubokomořských příkopech zřejmě máme dosud netušený sklad uhlíku," konstatoval profesor Glud. Kromě batyskafu Trieste se na dno Marianského příkopu dostal jen japonský robot Kaiko, který se sem v letech 1995 až 1998 ponořil celkem třikrát. Zkonstruovali jej v Japonském ústředí pro námořní vědu a techniku (JAMSTEC), který se podílel i na současném experimentu. V květnu 2009 se na "podmořský Mt. Everest ještě dostal také robot Nereus z amerického Woods Hole Oceanographic Institution.kli