Z Libye, zmítané nepokoji, domů do České republiky přiletěl teprve včera. Syn českého diplomata v Libyi zažil na letišti v Tripolisu potyčky mezi Evropany, chaos i boj o místa v letadlech směřujících ven ze země. Jaké to je žít na místě, které zaplavila vlna násilí a každý den hrozí další a další ozbrojené střety, popisuje ve čtvrtečním rozhovoru se slovenskými Hospodárskými novinami Jaroslav Reif.

Jen před pár hodinami jste přiletěl z Libye. Váš návrat byl zřejmě dost dramatický...

Letěli jsme z Tripolisu do Vídně. Největší problém byl na tripoliském letišti, kde se tlačilo asi osm tisíc lidí. Cestující se snažili prodrat se přes obrovský dav až do haly. Tam na ně ale už čekala početná ochranka. Problém tak byl mít vůbec možnost odletět. Měl jsem sice klasicky zarezervovanou letenku, ale v takové situaci nebylo nic jisté. Díky Bohu, že letěly alespoň rakouské aerolinky.

Dokázalo letiště zvládnout tak velký nápor cestujících?

Přímo v letištní hale se strhlo několik bitek. Viděl jsem je na vlastní oči. Lidé na sebe křičeli a strkali do sebe. Zbili tam dokonce jednu ženu, která následně zpanikařila a začala velmi hlasitě křičet. Byl to hodně drastický zážitek.

Náš let měl nakonec asi dvouhodinové zpoždění. Letadlo přistálo sice na čas, ale čekalo se na ostatní pasažéry. Aerolinky dokonce poskytly o dvacet míst více, než původně plánovaly. Nakonec ale nastoupila jen polovina cestujících. Ostatní se do letištní haly vůbec nedostali.

Kdo všechno s vámi letěl z Tripolisu?

Jednotlivé národy si navzájem pomáhají, takže s námi letělo mnoho Rakušanů, které jsme se snažili do letadla protlačit. A měli letět i Němci, většina z nich ale zůstala zaseknutá venku. 

Viděl jste, jak vojáci stříleli do demonstrantů?

Bydleli jsme vedle české ambasády v Tripolisu. Přes den byl relativní klid, ale večer po šesté hodině byla slyšet silná střelba. Když člověk jako já zažije něco podobného poprvé, tak to s ním psychicky zatřese a je šokovaný. Ale když to slyší šest nebo sedm hodin denně, tak si zvykne tak nějak na všechno.

Vycházet ven ale nebylo možné. Řekli nám, že jestli někdo vyjde z domu po páté hodině večer, nebo se bude vyklánět z oken, tak ho může armáda bez váhání zastřelit. Ze strachu jsme takřka vůbec nevycházeli. Bylo také těžké rozeznat žoldnéře, které si najal Muammar Kaddáfí, aby zabíjeli demonstranty, protože i ochránci jsou tmavé pleti.

Neměl jste problém spojit se s domovem?

Internet většinou fungoval jen pět minut, potom zase vypadl a opět šel několik minut. Fungoval v jakýchsi časových intervalech. Podle mě to vláda udělala záměrně, aby ze země přes internet neodcházelo mnoho dat. Hlavně videa a nahrávané zvuky, které by odhalily skutečné dění v krajině. Mobilní telefon jsem nepoužíval, měl jsem ho rozbitý.

Mluvili jste i s místními lidmi? Co si myslí o Kaddáfím?

Lidé ho považují za tyrana a dělají všechno pro to, aby už nemohl pokračovat ve své vládě. Chtějí ho svrhnout. V televizi jsem dokonce viděl, že když se demonstranti snažili dostat do jeho paláce, nechal je všechny postřílet. Předpokládám, že jestli do dění nezasáhne Západ, bude násilí v Libyi trvat ještě hodně dlouho.

Chtěl byste se do Libye ještě někdy v budoucnu vrátit?

Nad návratem momentálně neuvažuji. Nejsem si jistý tím, jak vykrystalizuje současné napětí. Ale pochybuji, že bych ještě někdy letěl zpátky.

Související