Pochybný stav financí, nízká životní úroveň a slabé instituce jsou nedobrá kombinace. Deset »nových« postkomunistických členských států EU bylo kvůli tomu kdysi považováno za nejproblémovější ekonomiky celé unie.

V letech 2008 a 2009 potřebovalo Maďarsko, Lotyšsko a Rumunsko finanční výpomoc. Nezaměstnanost po celém regionu se zvyšovala a růst ochaboval. Západoevropští představitelé měli strach, aby se těmito neduhy nenakazily i jejich ekonomiky.

Dnes se tyto obavy zdají být vzdálenou minulostí. Zatímco ratingové agentury snižují hodnocení velkým ekonomikám, jako jsou například Spojené státy nebo Japonsko, evropským nováčkům hodnocení zvyšují: agentura Standard & Poor's nedávno povýšila Estonsko na úroveň AA-, což je jen dva stupínky pod ratingem USA.

Ve všech deseti zemích ekonomika roste, rozpočtové deficity se snižují a míra nezaměstnanosti klesá. Tři z nich, které jsou členy eurozóny - Estonsko, Slovensko a Slovinsko - o pomoc nežádají, ale naopak přispívají na záchranu jiných.

Polsko, které je největší, zaznamenává zdravý růst ve výši čtyř procent za rok a oslavuje rozpočtový schodek, který je nižší, než se původně očekávalo. Ledaskdo má pocit, že pojem »východní Evropa« se již přežil.

Problémem je chudoba

Je však příliš brzy na to, aby se mohlo zapomenout na tíživý odkaz půlstoletí centrálního plánování a mezinárodní izolace. Jak upozorňuje Neil Shearing z poradenské společnosti Capital Economics, všech deset nových členů má společných několik neveselých vlastností.

Podle měřítek vyspělého průmyslového světa jsou tyto země stále chudé. V hrubém domácím produktu na osobu jediné Slovinsko předstihlo nejchudší »západní« ekonomiky, tedy Maltu a Portugalsko. (Po zohlednění kupní síly lze totéž říci i o České republice.) V Rumunsku, druhé největší zemi regionu, činí průměrná měsíční mzda po zdanění pouhých 320 eur.

Optimisté argumentují, že nízká životní úroveň ve spojení s vysokou úrovní vzdělání a blízkostí bohatých trhů představuje potenciál pro další rychlý růst podobný tomu před příchodem finanční krize.

Nečekané zvýšení produkce z poslední doby to podle všeho potvrzuje. Částečně ovšem šlo o přirozenou reakci na výrazný útlum (například v Pobaltí představoval pokles HDP z nejvyšší na nejnižší úroveň změnu až o jednu pětinu).

Je to dané i příznivými ukazateli průmyslové výroby. Ta je výsledkem prudce rostoucího exportu, zejména do Německa, a v případě Polska i velkým fiskálním stimulem (deficit dosáhl vrcholu na úrovni 7,9 procenta HDP).

Fatální slabinou původního modelu bylo to, že se spoléhal na rychlý růst úvěrů. To mělo smysl, dokud se převážně zahraniční banky hnaly za maximálním tržním podílem a byly ochotny riskovat peníze svých akcionářů. V éře snižování dluhového financování se to zřejmě již opakovat nebude.

Další oporou byl export. Avšak jeho prudký nárůst slábne. Průmyslová výroba v České republice se v červnu meziročně zvýšila o 7,4 procenta, avšak ještě v květnu to bylo impozantních 12,6 procenta.

Na Slovensku v květnu dosahovala 10,7 procenta, nicméně na konci roku to zřejmě bude procent šest. Další složky poptávky, například spotřeba a výstavba, se zotavují pomalu, pokud lze o zotavení vůbec hovořit.

Dlouhodobé potíže na obzoru

Vlády mají jen omezený manévrovací prostor. Země mimo eurozónu se ze všech sil snaží dodržet své plánované deficity, a to omezuje prostor pro fiskální politiku.

Snižování úroků s sebou nese nebezpečí inflace (což by bylo překážkou pro přijetí eura). Současně oslabuje směnné kurzy, a to odnášejí domácnosti, které si půjčily v cizí měně (velký problém to je v Maďarsku a v menší míře i v Polsku).

Tři země - Bulharsko, Lotyšsko a Litva - mají pevné směnné kurzy, což znamená, že měnová politika je jen málo flexibilní. Češi by mohli v nouzi využít kvantitativního uvolňování, ale v ostatních zemích se zdá, že zbrojnice makroekonomických nástrojů zeje prázdnotou.

Jedním z možných léků by byla další reforma, jednak liberalizace trhů, jednak posílení institucí. K tomu ale patrně nedojde.

Politici mezi Baltským a Černým mořem prokázali pevnou vůli při řešení hospodářského stavu nouze a voliči projevili pozoruhodnou ochotu snášet nepříjemnosti z toho plynoucí. Stejné odhodlání je teď třeba prokázat v souvislosti s dlouhodobými potížemi.

Velkým problémem celého regionu je nízká účast na trhu práce, zejména u osob starších 50 let v Polsku a u Romů ve všech uvedených zemích. Dalším kamenem úrazu je nízká porodnost, reformy důchodů a zdravotnictví, korupce a slabá veřejná správa.

Abychom byli spravedliví, jen málokterá ze zemí v regionu čelí všem těmto problémům najednou, a ty se navíc neomezují jen na postkomunistické státy - potýká se s nimi i západní Evropa. Jsou to však velké překážky, které ztěžují překlenutí mezery mezi evropským Východem a Západem.

Nejzranitelnější: Maďarsko

Jsou zde i bezprostřednější obavy. Jak o sobě krize dává vědět v bohatších zemích, východní státy trpí nižší poptávkou - poslední hodnoty hrubého domácího produktu hovoří o poklesu tempa růstu prakticky ve všech zemích regionu. Omezená peněžní nabídka tvrdě udeří na ty, kteří jsou nadále závislí na financích zvenčí.

Neil Shearing konstatuje, že v tomto směru by mohlo být nejzranitelnější Maďarsko, a to kvůli kombinaci zadlužení a politické nepředvídatelnosti. Půjčky v zahraničních měnách, z toho 95 procent ve švýcarských francích, představují více než dvě třetiny celkových úvěrů.

Maďarská vláda nabízí, že na tři roky převezme dluhové břemeno tím způsobem, že zafixuje směnný kurs, při kterém některé domácnosti budou schopny splácet úroky z hypotéky. Případný rozdíl bude garantovat stát výměnou za to, že vyměří poplatek bankám.

Jde však jen o dočasnou záchranu. Centrální banka vypočítala, že kdyby se veškerý dluh v cizích měnách převedl na forint, mohlo by to stát sedm procent HDP. To nervózní investory neuklidní. A bude-li Maďarsko znovu potřebovat pomoc zvenčí, možná se nesetká s takovým pochopením jako v roce 2008.

Odhlédneme-li od nebezpečí »nákazy«, je největší slabinou regionu nešťastná kombinace demografických parametrů typických pro bohaté země a životní úrovně charakteristické pro země chudé.

Logickou odpovědí na to je migrace. Počet obyvatel Polska od roku 2004 poklesl z 38 milionů na 36 milionů a podobný úbytek zaznamenaly i některé další země. Politici teď musejí prokázat, že umí tyto ztracené krajany přesvědčit, aby hlasovali nohama a zamířili zpět do vlasti.


 

© 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved.
Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Největší slabinou deseti nových členů Evropské unie je mimo jiné životní úroveň charakteristická pro chudé země.

U obchodního centra v Budapešti. Maďarsko je zranitelné kvůli půjčkám domácností v cizích měnách. Foto: Bloomberg

Související