Spěch, s nímž jsou během posledního desetiletí poskytovány dotace na výrobu solární energie, s sebou přinesl obrovské plýtvání a špinavé politikaření. Nejlépe je to vidět na nechvalně proslulém případu kalifornského výrobce unikátních trubicových panelů Solyndra. Tato solární společnost spolykala 535 milionů dolarů, které jí vláda Baracka Obamy štědře poskytla za příslib vytvoření "zelených" pracovních míst a příležitost ukázat se v dobrém světle. Namísto toho se ale dočkala špatného hospodaření, bankrotu a skandálu.

Prostředky, které v případě Solyndry zmizely v nenávratnu, však nejsou nic v porovnání s desítkami miliard eur, které za solární panely promrhalo Německo. Pod zamračenou severskou oblohou jsou totiž schopny vyprodukovat tak málo energie, že emise CO2 z jediné velké tepelné elektrárny hravě přebijí veškerá pozitiva, která by tato alternativní výroba elektřiny mohla přinést. Rovněž slibovaná "zelená" pracovní místa byla nakonec téměř všechna vytvořena v Číně.

Přívrženci solárních systémů namítají, že vynaložené prostředky se přece jen zasadily o snížení ceny solární energie. Je pravda, že za velkým zlevněním solárních panelů v poslední době stojí především hojně dotovaná poptávka. Zlevněním však nelze omlouvat to, že byly v rámci nákladných programů vynaloženy ohromné prostředky na nevyužité příležitosti - byť bylo do jisté míry těžké tyto příležitosti včas rozpoznat.

Emise zatím neklesly

Zastánci dotací na solární systémy argumentují tím, že na rozdíl od dotací na biopaliva podpora poskytovaná na výrobu solární energie nepřipravuje o jídlo hladovějící. To je sice pravda, nicméně jako argument je to naprosto nedostačující. Výroba solární energie, na niž se vlády upnuly, je pořád ještě dražší než ostatní technologie. Ohromné částky vynaložené ve formě dotací kýžené snížení emisí nepřinesly. Vládám proto nezbývá nic jiného než platit za problematickou produkci nového odvětví nekřesťanské peníze. Na podporu skutečných inovací už prostředky nezbývají.

V Evropě byly dotace na solární energii nejen příliš nákladné, ale navíc na ně nebylo spolehnutí. Jak se v podobných případech často stává, přílišná štědrost vedla k nadměrné produkci a zvyšování nákladů. Vládám tak nezbylo než snížit sazby. V důsledku toho pravděpodobně poklesne i výrobní kapacita a inovacím bude odzvoněno. Kdyby byla cena povolenek na emise oxidu uhličitého nastavena takovým způsobem, aby investoři mohli počítat s tím, že bude platit desítky let, vytvořilo by se mnohem stabilnější podnikatelské prostředí. Tím pádem by v dlouhodobém horizontu bylo v oblasti čisté energie více prostoru pro inovace.

Přesto přese všechno otevřely dotace díky snížení cen solárních panelů cestu dosud nevídaným možnostem. V některých slunných oblastech Ameriky i jinde na světě se lidé, kteří si mohou dovolit prvotní investici do pořízení solárních panelů na střechu, zásobují elektřinou levněji, než kdyby ji odebírali z elektrárny. Solární panely se záložní baterií mohou směle soupeřit s naftovými generátory používanými v rozvojových zemích v místech, kde není elektrické vedení. Příkladem jsou dnes telekomunikační věže, které se i bez dotací šíří téměř po celém světě lavinovou rychlostí.

Nejen politiky oblíbené technologie

Existuje přitom tolik způsobů, jak by vlády mohly v budoucnu rozvoj čisté energie podporovat, aniž by dělaly stejné chyby jako v minulosti. Prostřednictvím plánování by měly omezit množství důvodů, kvůli kterým mohou lidé protestovat proti tomu, aby si soused nainstaloval solární panely. Měly by odebrat dotace technologiím, které solární energii konkurují.

V Indii, kde je spousta slunce a také spousta záložních generátorů na dotovanou naftu, by to samo o sobě mohlo znamenat úplný převrat. Především však musejí vlády stanovit za emise CO2 takovou cenu, která by inovátory utvrdila v přesvědčení, že v dlouhodobém horizontu se konkurovat fosilním palivům nejen vyplatí, ale může to být i vysoce výnosným byznysem. Pokud jim ve stanovení vysoké ceny emisí uhlíku brání politika, mohou zvážit možnost nařídit energetickým společnostem, aby do svých portfolií povinně zahrnuly rovněž alternativní výrobu elektrické energie, jako je tomu v mnoha zemích Spojených států.

Vedle toho je ovšem třeba otevřít dveře všem "bezuhlíkovým" technologiím. A to nejen těm, které si oblíbili politici. Jedině tak se prosadí nejúčinnější z nich.

Je téměř nepochybné, že v dlouhodobém výhledu bude velká část světové energie skutečně pocházet ze solárních systémů. Slunce je nesmírně výkonné - za hodinu vyprodukuje více energie, než dokáže lidstvo spotřebovat za rok. Navíc, na rozdíl od fosilních paliv je nevyčerpatelné. Využití vědních oborů o nových materiálech spolu s nanotechnologiemi nabízí možnost snížit náklady mnohem výrazněji, než si lze představit u větrné, vodní či jaderné energie nebo u energie získávané z biomasy. Ovšem jen z dotací se úspěšný byznys vybudovat nedá. Solární průmysl již ukázal, že tudy cesta nevede.

© 2011 The Economist Newspaper Limited.
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

535 mil. USD
Tolik na dotacích spolykal kalifornský výrobce solárních panelů Solyndra.

Promarněné dotace v USA Také americká vláda si od dotací do solárního průmyslu, konkrétně firmě Solyndra, hodně slibovala. Místo úspěchu však přišel skandál a bankrot. Foto: Bloomberg

Související