Jak by Václav Klaus zvládal ekonomickou recesi, kdyby se podobně jako před zhruba 20 lety stal "všemocným" ministrem financí nebo opět usedl do křesla premiéra? Týdeník Ekonom přináší na základě dřívějších Klausových názorů analýzu, co by činil, kdyby se znovu stal předsedou vlády.

Na prvním místě by premiér Klaus patrně zakročil proti stále narůstajícímu zadlužování státu. V něm totiž vidí hlavní zlo. "Západní civilizace v posledních desetiletích udělala osudovou chybu: sama sebe přetvořila v ekonomicko-sociální model, který neklade na první místo ekonomickou výkonnost," prohlásil Klaus na listopadové přednášce na Vysoké škole ekonomické v Praze. Dodal také, že právě převaha nároků jednotlivců, zájmových i sociálních skupin nad hospodářskými možnostmi je teď nejen v Česku, ale v celé Evropě a USA podobná jako za komunismu.

České ministerstvo financí ale připravilo pro letošní rok 105miliardový deficit a i pro další léta schodkové rozpočty. Pokud by byl Klaus stejně razantní jako při demontáži socialismu na začátku 90. let, tak by před měsícem odsouhlasený rozpočet zrušil a přepsal ho buď na vyrovnaný, nebo dokonce mírně přebytkový. Určitě by nenavrhoval ani vyšší daně, ani monetární expanzi, za níž tuší jedině inflaci.

Neobešlo by se to bez škrtů sociálních výdajů a některých investic, například na dopravní stavby. Nepochybně by Klaus čelil kritice, že se ekonomika automaticky propadne do minusu. Na druhé straně by si snad zajistil uznání finančních trhů a mohl by slíbit, že drastická ozdravná kúra vytvoří podmínky pro růst v budoucích letech.

Čas pro nové reformy

O poznání méně důraznou změnu, která by mířila do blízké budoucnosti, by znamenala finanční ústava. Taková, o níž v posledních třech letech mluví ODS a na niž si začíná zvykat i Kalouskovo ministerstvo financí. Legislativní znemožnění větších rozpočtových schodků není pro Klause ničím novým. Podobný byl návrh zákona o vyrovnaném rozpočtu, který "jeho lidé" neúspěšně v poslanecké sněmovně prosazovali v závěru 90. let. Tlak na fiskální disciplínu byl tehdy i teď spojen se stejným jménem - s Klausovým bývalým poradcem a donedávna i ministrem průmyslu Martinem Kocourkem.

Stejně důležitý jako rozpočet je pro veřejné finance dlouhodobě ufinancovatelný penzijní systém. Právě proto Klaus tvrdě kritizoval penzijní reformu, na níž se loni shodla koalice. Na rozdíl od levice soudí, že jde o nevýrazné parametrické změny dosluhujícího průběžného systému, který problémy spojené se stárnutím populace nijak neřeší. Dokonce se pozastavil nad faktem, že na důchody půjde ještě o něco více peněz než dosud, což dále zatíží veřejné finance. Jak by Klaus důchody řešil? Receptem by se mohla stát rovná penze, jejíž koncept před lety zveřejnil další z jeho blízkých kolegů Vlastimil Tlustý.

Zřetelně to vyplývá z Klausovy březnové reakce na plány Nečasovy vlády: "Musí být jasně řečeno, že státem vyplácený důchod má znamenat pouhé základní zabezpečení člověka na stáří a že všechno navíc už je jen a jedině jeho svobodnou volbou," prohlásil. Základní důchod by měl být maximálně rovný, solidární a nikoli zásluhový. Vedle něj by existoval prostor pro soukromé penzijní fondy, které by se, pokud možno, měly obejít bez státní podpory.

Velkou neznámou by se za Klausovy úsporné vlády patrně stal osud církevních restitucí. Ty se zatím připravují bez ohledu na hrozící hospodářské obtíže a přijdou stát na více než 130 miliard korun. V minulosti jim Klaus jako premiér nijak zvlášť nakloněn nebyl.

Když se k jejich realizaci přihlásil kabinet Mirka Topolánka, byli to na pravici právě Klausovi blízcí poslanci, například zmíněný Tlustý či Miroslava Němcová, kteří tento plán za spolupráce se sociální demokracií a komunisty rozbili. Klaus by mohl argumentovat obtížnou finanční situací a pokusit se dojednat další odklad. Tím spíše, že má navzdory přátelství s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou podstatně blíže k evangelíkům, a těm vydávání majetku katolíkům žádnou výraznější změnu k lepšímu nepřinese.

Privatizační injekce

Těžkosti s veřejnými financemi by naopak mohly být utlumeny dalším kolem privatizace. Vždyť Klaus v roce 1990 prosadil oproti konkurenčním představám její radikální podobu. Také nyní by privatizační výnosy přinesly státu peníze, které by částečně pokryly propad daní ve chvíli, kdy výroba klesá.

Většina hospodářství je sice dávno v soukromých rukách, přesto stále existuje rozsáhlý státní majetek. Stovky miliard korun by vynesl prodej polostátního elektrárenského kolosu ČEZ. Nešlo by o snadné rozhodování, naposledy s plánem na jeho rozčlenění a prodej přišli "zelení", a ti jsou podle Klause nebezpečnou reinkarnací tradičního levičáctví. Elektrárny by navíc pravděpodobně přešly pod zahraniční vlastnictví, a tak by se zcela definitivně rozplynul Klausův sen o tom, že klíčové segmenty domácí ekonomiky mají zůstat v českých rukách. Desítky miliard by znamenal i prodej podniku Lesy České republiky. Do třetice by v úvahu přicházelo Letiště Praha. O tradičně ztrátové České dráhy by patrně velký zájem nebyl a Klaus by se mohl zaleknout případného protestu železničářů. Podobně jako za svého dřívějšího premiérování. Dokončení privatizace by tedy nebylo automatické. Naznačují to Klausovy dřívější průtahy při prodeji velkých bank, ke kterému nakonec přistoupil až sociálnědemokratický premiér Miloš Zeman.

Předseda vlády Klaus by také nepochybně chtěl v kritické době držet v rukou veškeré makroekonomické páky, což by mohlo znovu přinést napětí do jeho vztahu s centrální bankou včetně pokusu omezit její ústavou zaručenou samostatnost. V čele ČNB sice teď stojí jemu blízký Miroslav Singer, nicméně Klaus je skálopevně přesvědčen, že to byla právě Česká národní banka, která se v roce 1996 začala vůči jeho kabinetu zbytečně vymezovat a přispěla nejen k tehdejší hospodářské stagnaci, ale rovněž k pádu jeho vlády.

Omyl jménem euro

Výrazné změny by za Klausova premiérství patrně doznala obchodní politika státu. Šlo by vlastně o názorový obrat. V době transformace usiloval, aby se český export co nejrychleji přesunul z východních trhů na Západ. Nyní, kdy se domácí ekonomika orientovaná téměř výlučně na stagnující Evropu nejeví takovou výhrou, si lze představit programový návrat do Ruska nebo expanzi do Číny a dalších rozvíjejících se zemí. K tomu by napomohla představa o oddělení byznysu od běžné zahraniční politiky, zejména od havlovské politiky lidských práv. V minulosti se Klaus pokoušel lobbovat za české dodávky pro čínské elektrárny, nyní si dovede představit spolupráci českých a ruských firem při dostavbě Jaderné elektrárny Temelín. Nové ruské reaktory v jižních Čechách by totiž mohly domácím strojařům pootevřít dveře k subdodávkám do atomových elektráren, které Moskva hodlá budovat i jinde ve světě.

Premiér Klaus by také ponechal jen málo prostoru pro samostatné rozhodování svému ministru zahraničí, i kdyby jím byl třeba euroskeptik Jan Zahradil. Rozhodně by mu předepsal odmítavý postoj k další evropské integraci a především k euru. "Je evidentní, že to dobrá myšlenka nebyla a že ztroskotat musela," říká Klaus o projektu společné evropské měny. Připomíná slova někdejšího britského ministra financí Nigela Lawsona, že rozhodnutí o Evropské měnové unii bylo jednou z nejvíce nezodpovědných politických iniciativ poválečného období. Euro totiž jednotlivým zemím vzalo klíčovou ekonomickou veličinu, měnový kurz. Státy pak ztratily potřebné signály o sobě samých a často se neúnosně zadlužily.

Na rozdíl od většiny evropských i domácích politiků se ale Klaus samotného rozkladu eurozóny a možná ani Evropské unie neobává. Jako premiér si skoro před dvaceti lety - byť jen v malém - obojí vyzkoušel. To když se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem dělili jak československou korunu, tak celou federaci, která také přestávala fungovat. O chybném uspořádání Evropy vůbec nepochybuje. "Buď bude provedena její transformace, nebo se stane periferií dynamicky se pohybujícího zbytku světa," varoval Klaus v závěru loňského roku.

(Více viz též sloupek.)

Josef Pravec

Související