Marie Mollee si na svém blogu postěžovala, že „multikulti společnost“ byla jen idealistickým snem. Jenže problém s politikou, kterou autorka kritizuje, nespočívá v samotném programu multikulturalismu, ale spíš v jeho absenci. „Multikulti společnost“ se nevybuduje sama, musí být výsledkem promyšlené a soustavné integrace. Ano, integrace, protože protikladem multikulturalismu – aspoň tak, jak mu rozumím já – právě není integrace, nýbrž asimilace, zestejňující monokulturalismus.

Multikulturalismus, nebo multikomunitarismus?
Mé pojetí multikulturalismu je liberální. Vychází tedy z přesvědčení, že kulturně rozmanitá společnost poskytuje jednotlivci podnětnější prostředí pro jeho osobní rozvoj a více odlišných verzí světa, s nimiž se musí vyrovnávat. Taková společnost je také lépe vybavena k tomu, aby nevylučovala jednotlivce pro jeho menšinovou kulturní identitu.

Liberální varianta multikulturalismu předpokládá podobný model, k jakému postlatinská Evropa dospěla po náboženských válkách raného novověku. Tehdy šlo o postupné přijetí náboženské tolerance a plurality, ovšem za té podmínky, že náboženské autority ztratily značnou část své veřejné moci, jež přešla na stát (a ten se postupně demokratizoval). Aby se ale jednotlivé konfese mohly těšit z výhod nábožensky tolerantního prostředí, musely se určitým způsobem proměnit. Dnešním jazykem řečeno, musely se naučit odvozovat svou veřejnou legitimitu z rétoriky a normativity lidských práv (především svobody svědomí a vyznání), ne z božského pověření na světovládu.

Nutnost podobné proměny platí i pro kultury v multikulturní společnosti. Teze o rovnosti všech kultur totiž předpokládá společné měřítko. Podle něj je kulturní identita hodnotná tím, že realizuje svobodnou životní volbu jednotlivce, kterou ani největší fundamentalisté nemohou popřít (i trest smrti odpadlíkům od víry totiž předpokládá svobodnou volbu – jinak by nedávalo smysl dotyčného trestat); tato volba je pak projevem jednoho ze základních lidských práv. Aby se mohla nějaká kultura rozvíjet v moderním multikulturním prostředí, musí na tento kodex přistoupit, protože bez něj nejde o multikulturní společnost, ale – slovy ekonoma Amartya Sena – o „pluralitní monokulturalismus“, v němž je každá z dotyčných kultur uzavřená do svého světa a jednotlivci jsou podřízenosti jeho autoritám. Sociolog Alan Touraine pro to má ještě lepší výraz – multikomunitarismus.

Není pak ale liberální multikulturní společnost monokulturou, řídící se de facto západními hodnotami, totiž kulturou lidských práv? Je a není. Lidská práva nejsou totiž komplexním kódem, určujícím všechny oblasti života, jsou spíš základním normativním rámcem, shrnujícím globální morální zkušenosti jako holocaust, apartheid nebo hladomory ve Třetím světě. Multikulturalismus pak význam tohoto rámce podtrhuje tím, že prosazovaným soužitím více kulturních tradic v jedné společnosti relativizuje platnost každé z nich (včetně té „naší“) a zvýrazňuje potřebu něčeho univerzálnějšího.

Původ lidskoprávního konceptu je sice západní, o jeho konkrétní náplni se však neustále vede dialog, který jej dotváří příspěvky jiných kultur. Proces dosud není u konce. Přesto si myslím, že se lze opírat např. o tato slova z Všeobecné deklarace UNESCO o kulturní diverzitě: „Nikdo se nesmí dovolávat kulturní diverzity za účelem porušení lidských práv zaručených mezinárodním právem či omezování jejich rozsahu.“ V praxi je při dodržení této zásady klidně možné i částečné zavádění práva šaría (viz např. docela demokratická Indonésie – v jedné z provincií se mohou muslimové oficiálně obracet na islámský soud, ovšem jen v občanskoprávních věcech).

Pravý islám?
Samotné liberálně demokratické principy, jakkoli jsou historicky spjaty se západní kulturou, by se měly od jednoznačné kulturní příslušnosti co nejvíce vzdalovat. Po nově příchozích nemůžeme chtít, aby přijímali „naši kulturu“, jejíž autorita je dána tradicí, kterou oni fakticky nemohou sdílet. Měli by ale přijímat „naše“ právo, jehož autorita vposledku pramení z rozumového poznání a svobodné diskuse (a není tedy v silném smyslu naše). Samozřejmě není možné ty dvě roviny zcela oddělit a vždy budou vznikat třecí plochy, jak nám dodnes ukazují někteří křesťané, prohlašující třeba potrat za vraždu nebo homosexualitu za nemoc a hřích. Mezi nimi a islamisty není kvalitativní rozdíl, toliko rozdíl intenzity. Jde prostě o varianty sporu mezi „tradicí“ a „modernitou“.

V  globálním věku každopádně otázka nemůže znít, zda multikulturní společnost chceme, nebo ne. Otázka zní, jakou a jak k ní dospět. Samotná multikulturalita je nezvratnou realitou. V pohledu z oběžné dráhy se všechny tradiční kultury jeví stejně bizarně – už jste slyšeli o onom morbidním kultu, jehož stoupenci rituálně pojídají maso a pijí krev ukřižovaného Palestince?

Jakékoliv vzývání „našich kulturních kořenů“ navíc naráží na to, že každá kultura či tradice je vnitřně různorodá a doslova – multikulturní. Vezměme si na jedné straně náboženství, v němž nejvyšší bůh běžně souloží s lidskými samicemi, dokonce s nimi má děti. Na druhé straně stojí náboženství, v němž něco takového není možné a bůh je jenom jeden. Že se ty dvě víry vylučují? Logicky ano, přesto jejich zkřížením vzniklo mocné učení, kde bůh je sice jeden, ale má tři osoby, přičemž jedna z nich (k potěšení všech) spala s jistou Marií (řekne se „vstoupil do ní Duch svatý“ a zákonu je učiněno zadost).

Konkrétní podoba náboženské víry není dána jakýmkoliv kodexem, ten je toliko souborem nejednoznačných sdělení, jež je třeba interpretovat. I kdyby Korán nadiktoval Mohamedovi bůh, text sám o sobě potřebuje autoritu, která dosvědčí, že právě toto je onen text a že v tom textu jsou zapsána slova nadiktovaná Prorokovi tam a tam před tolika a tolika lety… A takové svědectví může podat jen člověk člověku. O konkrétní aplikaci slova božího v konkrétní situaci ani nemluvě.

Islám nemá žádnou institucionalizovanou centrální autoritu, jakou je papež. Názory na jednotlivé otázky vykládají různé duchovní autority různě, včetně vykřičených ženských práv. (Mimochodem, také jste si všimli toho paradoxu, že když dojde na práva žen v muslimském světě, stávají se z islamofobních šovinistů oddaní feministé?) Časté ztotožňování islámu s jeho fundamentalistickými verzemi paradoxně nahrává právě fundamentalistům, protože jim vlastně přitaká: toto je ta pravá podoba islámu!

Opium poražených
Nebezpečí, před kterým dnes islamofobové, tito novodobí antisemité, samozvaně zachraňují Západ, nevychází z islámu samotného. Nevychází ani z žádného jiného náboženství; mluvit o „islámu“ nebo „křesťanství“ en bloc ostatně nemá moc smysl. Nebezpečí vychází z komunitářské tendence vytvářet uzavřená společenství, opírající se o přeludnou jistotu zjeveného morálního řádu a výlučné skupinové identity. Samotná tato tendence ovšem není ničím jiným než reakcí na nejistoty globalizace a především na deprivaci související se sociálním vyloučením. Což ukázal dobře zmapovaný případ bouří na francouzských předměstích před několika lety; k „radikálnímu islámu“ se přistěhovalci začali přiklánět až ve druhé třetí generaci, ve snaze kompenzovat si své postavení outsiderů.

Důraz na nově objevované kulturní odlišnosti je pak často jen jakousi romantizací nerovnosti. Vládnoucí ideologie, která nad jiné lidské interakce vyzdvihuje konkurenci, nemilosrdný boj o místo na slunci, pochopitelně jen přispívá k vytváření podhoubí, v němž se komunitářství tak daří – přibývá totiž poražených. Dočkáme se dne, kdy „kultura chudoby“ bude vydávána za něco, co je třeba zachovat ve jménu „multikulturalismu“?

Přes všechny trpké zkušenosti je ale odmítání „multikulti společnost“ nakonec stejné jako odmítání multirasové společnosti. Ať totiž definujeme odlišnost kulturně, etnicky nebo „rasově“ (samotný koncept lidských ras je kulturní konstrukt, vědou dnes už téměř odmítnutý), vždy jde o snahu vymezit jasně rozpoznatelnou skupinu obyvatel a prohlásit, že z nějakého důvodu s ní „naše“ skupina (jejíž identita se autoritativně předpokládá jako daná) nemůže žít pohromadě. A pak začne pracovat něco, čemu se říká „sebenaplňující proroctví“.

Nevěřme prorokům. Žádným ;-)