Prvního Hradilka jsem poznal v 80. letech na přírodovědecké fakultě v Praze. Byl profesorem matematiky, nechal mě dělat "děkanát", byl ovšem přísný a spravedlivý a studenti ho měli rádi.
Navíc nás bavilo, že profesor Ludvík Hradilek měl tolik dětí (osm), že si na státu prý vymohl mikrobus.
Na Hradilky od té doby porůznu narážím, osobně či z doslechu, stále. Ostatně asi jako každý, kdo je z širšího okolí Prahy (takže z Česka) a pamatuje "totáč". Tolik jich je, že jsem někde narazil na termín "mafie Hradilků".
Nevím, z kterého kolena je od včera stříbrný Vavřinec, ale je důkazem, že tahle mafie se povedla. Být takových víc, mohli bychom mít medailí ranec. A také slušných lidí.
