K pochopení tohoto politického fenoménu je nutný stručný exkurz do historie republiky, rozbor sociálních podmínek, pochopení výchovy a charakteru Kolumbijců. Až donedávna celé novodobé dějiny  ovládaly dvě  základní politické strany: konzervativní a liberální. K té první položil základní kameny Simon Bolívar, tu druhou inicioval Francisco Paula de Santander, dvě  významné osobnosti proti španělského boje za nezávislost.

V zásadě šlo o boj mezi zastánci  centralistického a federálního uspořádání státu, jen probíhal prakticky  až do počátku 20. století. Byl opravdu velmi krvavý a podle vítěze se měnila i konstituce a názvy státu. Ten současný, Kolumbijská republika, je již osmým v pořadí. V předchozích obdobích se teritorium zahrnující Kolumbii  nazývalo chronologicky následovně: Svobodný stát Cundinamarca,  Federace  spojených provincií Nové Granady,  Kolumbijská republika-Velká Kolumbie, Republika Nová Granada, Granadinská konfederace, Spojené státy Nové Granady a Spojené státy Kolumbie.

K dokreslení velmi složité a nepřehledné situace uvádím historky, které se v Kolumbii tradují mezi odborníky. Největší rebel 19. století a čtyřnásobný prezident s  diktátorskými sklony  Tomas Cipriano Mosquera  po mnohaletých bojích zvolal: „Půjdeme od porážky k porážce až k úplnému vítězství.“ Po nástupu  k moci v roce 1866 prohlásil: „Od tohoto dne země nebude mít jiný zákon  než moji vůli a můj meč.“ Ani na smrtelné loži se nezapřel. Když mu biskup dával poslední pomazání, podotkl: „Pane generále, nyní byste už mohl svým nepřátelům konečně odpustit.“  Generál Mosquera se prý z posledních sil zvedl a zaburácel: „Žádné nepřátelé už nemám, všechny jsem je pobil!“ Tyto citace symbolicky charakterizují první století nezávislé Kolumbie.

Krvavé dějinné lázně

Země prošla mnohaletou krvavou lázní a jakousi očistou. V průběhu 19. století  se  odehrálo na území Kolumbie 52 civilních válek. Například jen v letech 1884-1885 byly dvě velké občanské války, osm revolucí a jeden státní převrat. Politické šarvátky, jež přerostly v masakry,  jednou probíhaly od  atentátu na charismatického vůdce Liberální strany  Jorgeho Eliécera Gaitána 9. dubna 1948. Nastalo takzvané Bogotazo, krvavá revolta na protest proti atentátu. Smrt Gaitána, zřejmého vítěze prezidentských voleb, odpůrce násilí a komunismu, však zahájila i boj ozbrojených milicí obou velkých politických stran a znamenala počátek levicových a komunistických guerill.  Tehdy až do roku 1953 nastalo období známé jako La Violencia,  Násilí. 

Byl to jakýsi poslední záchvěv  politických davových bitev mezi liberály a konzervatisty,  jejichž milice zavinily smrt dvou set tisíc lidí.  Tehdy toto běsnění ukončil v roce 1953 generál Rojas Pinilla  na všeobecnou žádost obou znesvářených a vyčerpaných stran. Pinilla  se tak stal se všeobecným souhlasem a napříč politickým spektrem  diktátorem hledajícím usmíření. Dosáhl všeobecné nápravy  a pacifikace společnosti.

Na jeho činy Kolumbijci dosud vzpomínají se slzou oku. Nezasloužil se  pouze o mír a ekonomický vzestup  spojený se všeobecnou výstavbou infrastruktury či depolitizaci policie, ale i o společenský konsensus všech obyvatel. V jeho straně ANAPO (Alianza Nacional Popular) se spojili podnikatelé, kapitalisté i dělníci a odboráři. S touto stranou se chystal i na demokratické volby v roce 1970. Jeho velký vliv  a vznik třetí politické síly vadil oběma tradičním stranám, což byl  důvod volebních machinací, jež vedly k jeho porážce. Studenti, kteří byli členy  jeho strany založili na protest městskou guerillu M-19. Je to jistě jediná guerilla, která bojovala v prospěch diktátora. Konzervativci  a liberálové se před tímto společným nepřítelem  zázračně spojili a vytvořili opoziční dohodu,  smlouvu, zvanou příznačně  El Frente Nacional, Národní fronta.

Národní fronta

Tato fronta kupodivu  fungovala  navzdory politické nelogičnosti výborně. Jednou byli u moci jedni, pak je pravidelně střídali ti druzí. Během šestnácti let  ani  nemusely probíhat žádné volby a neutrácely se tak zbytečně peníze daňových poplatníků. To byl zcela zásadní politický přelom.  Na rozdíl od revolučních vzkypění a převratů minulých let se jednalo na výsost politicky. Ano, všeobecné násilí se po sto padesáti letech  také pomalu  vyčerpávalo a lid byl unaven. A tak revoluční kvas a násilí začalo přežívat jako odkaz dávných let jen v  menších guerillových skupinách. 

Demokratický systém založený v roce 1821 dostával poslední detailní úpravy.  Kolumbijská konstituce kombinuje principy centralismu s federalismu a  tříbila se dvě stě let. Pravdou je, že liberální strana měla vždy mnohem víc členů a příznivců mezi obyvateli než konzervativní. Neznamená to však, že by se představitelé liberálů orientovali doleva. U obou stran docházelo totiž často k jejich vzájemnému prolínání. Konzervativní větve  byly například levicové, ultrapravicové, radikální, u liberálů byli zase nezávislí, radikalisté, mosqueristé, drakonisté.

Liberální prezident  velmi často hájil konzervativní ideje. Například  další čtyřnásobná hlava státu, Rafael Nuňez, zvolený liberály koncem 19. století,  byl odpůrcem federalismu. Zavedl  centralistickou  strukturu země a podporoval protekcionismus včetně  myšlenek Bolívara. Jeho ústava z 5. srpna 1866 je s malými změnami platná dodnes. Nuňez  je proto považován za zakladatele moderní Kolumbie, jakožto státu  s konzervativními zásadami. Od jeho dob také nese také nese stát svůj oficiální název Kolumbijská republika.  Je také signifikantní, že teprve Nuňez, otec konzervativní exekutivy, zrovnoprávnil věčně odstrkované a ponižované indiány na právoplatné občany země.

Dalším významný liberálem, který dělal na výsost konzervativní politiku, byl nedávný president Álvaro Uribe Vélez. Hovořilo se o něm jako o konzervativním disidentovi uvnitř liberální strany.  Vyhrál volby dokonce dvakrát za sebou, a kdyby tomu nestála v cestě  ústava, byl by dozajista zvolen i potřetí. Lidé očekávali a potřebovali tvrdou protirevoluční, protiguerillovskou politiku a spojenectví s USA, které tyto snahy podporovala. Současně se znovu nastartoval  vzestup zahraničních investic a rozvoj ekonomiky.

Guerilly a kolumbijský národ

Nástup různých guerill počátkem šedesátých let vznikajících z rolnických a komunistických bojůvek z padesátých let měl  spíš politický než sociální důvod. Vždy se  jednalo zejména o získání vlivu a moci  než o dosažení lepších sociálních podmínek pro lid. Jednalo se hlavně o maoistickou Ejército Popular de Liberación  (EPL), Ejército de Liberación Nacional (ELN) s marxistickou orientací drobnou skupinu Movimiento Armado Quintín Lame  navazující na  boj indiánů za svá práva a především o  Fuezas Armadas  Revolucionarias  de Colombia (FARC) mající blízko ke Kubě. Právě neustále tvrdošíjné opakování a proklamace jejich formální ideologie s hesly o boji za práva  a blaho lidu, o socialismu, marxismu a komunismu, zatímco členové skupiny bez přestávky rabovali, vraždili, unášeli, mučili a vydírali převážné civilisty, navždy odradilo Kolumbijce od revoluční a levicové orientace. 

Jinými slovy vědí své a  99 procent všech Kolumbijců považuje národní revoluční guerilly za pouhé bandity a teroristy.  Dobře znají, že jim jde zejména o jejich kšeft. Jsou nejbohatšími partyzány na světě, protože se nestydí terorizovat bezbranné obyvatelstvo a vydělávat  stovky miliónů dolarů. To dost odporuje socialistickým teoriím o blahu národa.  Bohužel Evropské unii  trvalo mnoho let, než na to přišla. Mezitím se z FARCu stal i největší drogový kartel na světě, jenž se v odlehlých částech země zaměřil na pěstování koky a obchodu s drogami vhodně kombinovaného s obchodem se zbraněmi.  Nicméně vojenský tlak za vlády Álvara Uribeho Véleze a současného prezidenta Juana Manuela Santoseho s logistickou a technologickou pomocí USA za podpory obyvatel výrazně omezil operační síly ELN a FARC.

Nelze však zapomenout, že reakcí proti guerillám byl i vznik ozbrojených domobran, z nichž vyrostly ilegální polovojenské skupiny. Původně hájily majetky před guerillou, ale rychle se z nich také stali obyčejní bandité. Vládní tlak jejich sílu postupně eliminoval, až došlo k jejich odzbrojení. Nejzajímavější byla jistě historie skupiny M-19. Jejich spektakulární obsazení ambasády Dominikánské republiky v Kolumbii v roce 1980 a Justičního paláce v centru Bogoty v roce 1985 s mnoha mrtvými  nevyloučilo pozdější dohodu s vládou a složení zbraní. Příslušníci M-19 byli integrováni do společnosti a dokonce vytvořili politickou stranu. Například Antonio Navarro Wolff se stal známým poslancem a guvernérem, Gustavo Petro poslancem a  dnešním starostou  Bogoty.

Dvě stě let se tak tříbila nejen politika, ale i kolumbijský národ.. Vzhledem k velkému přírodnímu bohatství zde v době kolonie vzniklo místokrálovství Nová Granada, které přitahovalo vyspělejší úředníky i inteligentnější imigraci z Evropy. Díky velkému vlivu jezuitského řádu bylo založeno velmi dokonalé školství, které vychovávalo početnou elitu národa. Následně  se zakládaly další a další střední i vysoké školy a kulturní úroveň Kolumbijců rostla. Je výrazně jednou z nejvyšších v Latinské Americe.

Kolumbijci důsledně odmítají revolučně-teroristické snahy guerill o vybudování kolumbijského socialismu a často proti tomu pacificky demonstrují. Před pár lety, 4. února 2008, jsem se účastnil podobné demonstrace, která byla  svým rozsahem doslova gigantická.  V Bogotě  pochodovalo mírumilovně několik miliónů lidí a další milióny v ostatních městech země i  na celém světě. Všichni byli oblečeni v bílém, jako  symbolu čistoty a míru,  proti krutosti rudé a černé barvy revolucí. Z těchto důvodů je i logické spojenectví se Spojenými státy.  Nesešel jsem se, že by někdo proti tomu či proti pobytu  asi 1.500 amerických vojenských poradců a odborníků protestoval. I díky jim, je totiž nynější život v Kolumbii stále bezpečnější.

V Kolumbii  na sebe  nepochopitelně naráží na jedné straně pokračující násilí guerill i narkomafií (to je ve světě známé) a na druhé straně mírumilovnost převážné většiny obyvatel. (to je ve světě  zcela neznámé).  Kde se berou tyto kořeny násilí a současně i pacifičnosti? K tomu jsem provedl při mých kulturně antropologických studiích prehistorie  Kolumbie nutný exkurz do  pradávných dějin země. V oblasti dnešní Antioquie žily bojovné, většinou karibské indiánské kmeny, například Pijaové. Jejich odpor proti  koloniálnímu dobývání jejich oblasti v 16.-18. století byl velmi odvážný a hrdinný. Docházelo k vzájemným masakrům, kdy indiáni nikoho z bělochů nešetřili. Byli krutí jako běloši. Pro dobyvatele byla tato oblast neustále žhavá, doslova hrůzná, protože tito indiáni se nikdy nepokořili. Naopak dobytí velké  horské oblasti  Muisků, kteří vytvořili kulturu srovnatelnou s Aztéky, Mayi a Inky, bylo pro dobyvatele procházkou v růžovém sadu. Muiskové byli totiž zcela výjimečný národ. Vytvořili pacifickou společnost a kulturu, a proto rychle vyhynuli. Tak vznikly v Kolumbii  dva kořeny způsobů jednání jdoucí ruku v ruce: násilí a mírumilovnost.

Kolumbijci jsou solidární a nejvychovanější národ světa

Dalším výrazným znakem Kolumbijců, který hraje svoji roli, je jejich  charakter a výchova, které je vedou k uvážlivému, klidnému a rozvážnému způsobu jednání. Za dvacet let jsem v Kolumbii neviděl rozzlobeného člověka ani nikoho, kdo by  nadával vulgárními výrazy. Jakoby je kolumbijská španělština ani  neznala. Ovládají se jak doma v rodině, tak v parlamentě či dokonce při jednání s guerillou. Nevzrušují se a mluví klidným hlasem, málokdy kritizují, jen vyjadřují svůj názor. Vzpomínám  na prezidenta Uribeho, kterého  jsem často viděl v politických šarvátkách jak svůj protinázor vždy začínal s typickým úslovím „con todo respecto“. S veškerou úctou vůči oponentovi. A tak jednají všichni. Když se nějaký cizinec zlobí a čertí nebo jen zvyšuje hlas, je to pro ně důkaz nevychovanosti a sprostého jednání. Není to však odevzdanost, jak by  se mohlo zdát, ale jakási spokojenost se svým místem na slunci.

Při hodnocení Kolumbie a pochopení její politické orientace nelze opomenout i jeden poměrně málo známý, ale  důležitý  sociální fenomén. Ten totiž vytváří  sociální rovnováhu, spokojenost a je  součástí sociálního konsensu země. Jedná se o sociálněekonomickou stratifikaci všech  obyvatel založenou na  jejich  příjmech. Při mém pobytu v Kolumbii jsem dlouho nechápal, jak uklizečka naší ambasády Lucka při svém minimálním platu kolem 200 dolarů je schopná  platit všechny složenky za energie, telefon, školné za několik dětí, lékařskou péči. Nám nestačil ani několikanásobek jejího platu.

A to jsme  tam žili sami bez dětí. V roce 1994 vláda totiž prosadila zákon o „estratos“, vrstvách, které  celou zemi dělí do šesti skupin podle úrovně  bydlení. Jednoduše řečeno ty horší adresy v 1. a 2. vrstvě  obývají ti chudší, v 3.,  4. a 5. vrstvě bydlí střední skupina obyvatel a v 6., tedy  na nejluxusnějších adresách, žijí ti nejbohatší. Funguje to tak, že  ti  chudí platí výrazně podhodnocené dotované tarify hluboko pod výrobními cenami. Od elektřiny a vody až po školné na základních a vysokých školách, ošetření lékaře, atd. Střední skupina obyvatel platí víceméně skutečné ceny a ti bohatí vysokými nadhodnocenými cenami dotují ty chudé.

Takto dokonalý systém solidárnosti není nikde na světě. Je třeba jen dodat, že ještě existuje skupina 0. Sem patří třeba  čtvrti  na jižním okraji Bogoty, které vznikly „nálety“  bezdomovců a chudáků z celé země vyhnaných ze svých domovů guerillou. Ti se připojují na elektrické a vodovodní rozvody  na černo a neplatí zhola nic. Magistrát to tiše přehlíží čili trpí a  schvaluje a nikoho nikdy  nehnal k zaplacení nebo k soudu.

Pouze mnohaletý osobní pobyt mezi Kolumbijci může vydávat jistá  reálná svědectví  o  jejich politické orientaci, o jejich nezájmu o levicovou, revoluční vládu, dokáže dešifrovat jejich názory a  reálie.  Samozřejmě není vše tak jednoznačné, jak by se mohlo podle tohoto příspěvku zdát, protože lidský fenomén ve společnosti není nikde na světě dokonalý a předvídatelný, přesto se jedná o víceméně reálnou skutečnost.

Související