Nevšímaví k úsměškům a vstřícní k úsměvům vyrazili v sobotu do ulic afghánského hlavního města Kábulu dobrovolníci rozdávající 10 000 růžových balonků v rámci projektu nazvaného Věříme v balonky.

Tento projekt, jehož cílem je "vytvořit proud sdíleného neočekávaného štěstí" ve válkou zničené zemi, je duchovním dítkem newyorského umělce Yazmanyho Arboledy, který tvrdí, že má podporu ministerstva kultury, a asi pěti mezinárodně financovaných humanitárních skupin, napsal list The New York Times.

Jeden z dobrovolníků dal balonek sedmadvacetiletému pouličnímu prodavači Sajífovi Rahmánovi se slovy: Tohle je pro mír. "A kde je ten mír?" opáčil Rahmán. "Dnem i nocí jsou v Kábulu útoky." Růžové balonky tak vcelku dobře ilustrují, jaké projekty také mohou v Afghánistánu vznikat – a to za podpory západních vlád.

Když mluví o svém projektu, Arboleda s nadhledem cituje kritiky, kteří říkají, že je to "čistokrevná hloupost, plýtvání penězi, časem i prostředky". Pokud ale jde o věci pomíjivé, zbytečné nebo klidně jenom obyčejně hloupé, pak má jeho akce Věříme v balonky spoustu konkurentů.

S více než stovkou miliard dolarů západní pomoci a soukromé filantropie točící se kolem Afghánistánu během posledních deseti let a s tisíci skupin pokoušejících se najít způsoby, jak je utratit, existuje spousta příkladů toho, jak se pomoc může zvrhnout ve frašku.

Hodiny jógy pro povstalce z Tálibánu

Jednu z iniciativ, která směřuje nepochybně do poslední zmíněné kategorie, vyvíjí nadace Amanuddin, kterou tvoří převážně jen francouzská pisatelka průvodců Amandine Rocheová a model z New Yorku Cameron Alborzian, jenž prošel vývojem od komparzu v Madonniných videoklipech až k ájurvédskému prozření, józe a touze použít své "vědění" k ukončení války.

"V rámci tohoto programu budou vězni, vojáci, policisté, školáci, mladí lidé, duševně nemocní i povstalci Tálibánu brát hodiny jógy a meditace. To posílí mír," píše Alborzian na internetových stránkách nadace.

Tenhle program je alespoň financován ze soukromých zdrojů, ale spousta jiných kuriózních projektů dostala vážnou podporu. V roce 2011 australský muzikant Travis Beard spustil cosi, co nazval "první tajný rockový koncert", jehož smyslem mělo být naučit afghánskou mládež, jak se správně odvázat.

Slovo "tajné" v názvu bylo přitom velmi důležité; naposledy, když uspořádala afghánská rocková skupina veřejné vystoupení, zakročila proti ní policie. Rozvlněné pohyby muzikantů si totiž vyložila jako důkaz opilství.

Peníze pro kohokoli, kdo požádal

Beard uvedl, že má finanční podporu od půl tuctu velvyslanectví včetně amerického. Jeho grant – americká ambasáda odmítla sdělit, v jaké výši – pocházel z rozpočtu na "veřejnou diplomacii", což je diskrétní zdroj, který jen v období fiskálního roku 2010 až 2011 dosáhl výše 148 milionů dolarů.

"V jednu dobu jsme vyhazovali peníze na cokoli, co se hýbalo a požádalo," řekl jeden z bývalých poradců velvyslanectví, který si nepřál být jmenován. "Bylo to úplně mimo jakoukoli kontrolu."

Jedna skupina, která si říká Mladé ženy pro změnu a vede ji Afghánka, která studovala v USA, a její dvě kamarádky, prý dostala od amerického velvyslanectví peníze na únorovou módní přehlídku. Prezentována byla jako "projekt sílícího postavení žen", ovšem mezi diváky byli převážně cizinci a novináři.

Skatepark v zemi vytlučených silnic

Některé bizarně znějící humanitární skupiny a projekty si nicméně vedou docela dobře. Třeba australská skupina Skateistan, která učí afghánské děti jezdit na skateboardu. To sice nedává moc velký smysl v zemi, kde i výmoly na silnici mají další díru. Ale skupina postavila skatepark a poskytuje dětem z ulice školné a jídlo, čímž si získala nejen oblibu, ale i podporu několika evropských vlád.

A některé dobře míněné nápady jednoduše narazily na tvrdou realitu života v Afghánistánu. V roce 2007 zástupce americké Agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID) promluvil před zástupci kábulské univerzity o plánech genderového projektu, v jehož rámci by ženy a dívky v Kandaháru, městě na hluboce konzervativním paštunském jihu, dostávaly zdarma bicykly. Tenhle projekt se nikdy neujal, protože žádná žena si v Kandaháru nedovolí vyjít na ulici jinak než v burce, která ji kryje od hlavy po paty, a je v ní těžké i chodit, natož šlapat na kole.

Na klip ke kampani Věříme v balonky se můžete podívat zde:

Související