Čtvrteční manifest slušného Čecha od Standy Bilera rozhiphopoval k nepříčetnosti spoustu čtenářů. Zejména z řad slušných Čechů. Ještě než administrátor zavřel diskuzi, dočetl se Standa, že by měl chvíli bydlet mezi cigoši, dostat přes hubu, vrátit pochybný titul, zdechnout na plochý nohy a omluvit se. V tomto pořadí, pokud možno. Standa zkrátka vystihl jednu veselou skutečnost – kdo se dneska označuje jako slušný Čech, je ve většině případů závistivý, omezený a xenofobní ksindl.

V posledních dnech by mohl náhodný kolemjdoucí nabýt dojmu, že v Česku žijí jen dvě skupiny občanů – slušní lidé a občanští aktivisté, kteří slušňáky buď zesměšňují, nebo se jim snaží vysvětlit, že pochodování s nácky a převracení popelnic sociální problémy nevyřeší. Na druhou stranu, vysvětlete to lidem, kteří žijí ve vyloučených lokalitách a s některými Romy mají vskutku nepříjemné zkušenosti. Slušňáci aktivisty logicky budou považovat za multi-kulti humaniťáky, co nemají ani šajnu o opravdovém světě.

Ve skutečnosti však v Česku žije ještě jedna skupina obyvatel. Ta nejpočetnější – mlčící většina, jak říkával Richard Nixon. Nikdo o ní pořádně nic neví, zkrátka proto, že se nijak neprojevuje. Slušňáci se dokonce domnívají, že neexistuje, protože oni jsou většina. Houby s voctem. Aktivistům zase normální splývají se slušnými, takže rovněž jakoby nebyla. Přitom je to nezanedbatelná část lidí, která se od zbytku hodně vyčleňuje. Činí tak ovšem tiše a za zády ostatních. Má rozhodující slovo, vždy a všude – jsou to zkrátka ti normální Češi.

Kdo to je, jak vypadá takový normální Čech? Věk není důležitý, může být na výšce i odcházet do důchodu. Nerozhoduje ani to, jestli má maturitu nebo tři tituly před jménem i za ním. Může to být váš otec nebo matka, soused, kamarádka, hospodský, sekretářka, řidič autobusu, máte to jedno. Jsou všude a sami si to neuvědomují, netvoří skupinky jako slušní nebo aktivní.

Jaký je vztah normálního Čecha k vlasti, k fátrlandu? Je pyšný na velké osobnosti jako Heyrovský, Havel nebo Zátopek, to ano. Mýtus bojovného českého lva a provolávání Čechy Čechům v něm vyvolají spíše politování, protože to s tím češstvím nevidí tak slavně. Světonázor utvářel spíše čtením Švejka než Jiráska.

K menšinám je podezíravý – Ukrajinci pořád kopou díry, vietnamské hatmatilce nerozumí, párkrát chytil cikány, jak se mu bez dovolení hrabou v kapse kabátu. Čím méně je všechny potkává, tím lépe. Zároveň se mu však příčí jakékoliv projevy násilí. Štvou ho slušní spoluobčané, kteří dělají nepořádek při demoškách proti černému rasismu. Štvou ho i nepřizpůsobiví Romové, kteří dělají nepořádek konstantně. Generalizuje, ale nevyhlazuje, tím se liší od slušných i aktivních. Normální Čech by byl nejraději, kdyby si všichni ti ukřičení gauneři našli práci, dobré bydlení a dali konečně pokoj.

Zkrátka neustále čeká, že to nějak dopadne. Situace se uklidní, Romové se vrátí do ghett, slušní přestanou máchat pravačkami, aktivní si najdou poctivou práci a nebudou ostatním říkat, co mají dělat. Rád by pro to třeba i něco udělal, ale … neví, nemůže, nechce, nemá čas, navíc by to stejně nepomohlo.

Normální Čech dříve volil ODS, ale kradla. Tak volil lidovce. Kradli taky. Zkusil socany. Kradli stejně, ne-li víc. Bolševiky ani kryptonácky volit nebude, má svou hrdost. Babiš, Okamura, Bobošíková, to jsou podezřelí čerchmanti. Euforii z nabyté svobody a relativní hospodářské prosperity vystřídala definitivní deziluze. I to málo, co zbylo po desetiletích vlády jedné strany z duševního a materiálního kapitálu země, se promrhalo čtvrtstoletím neprozíravého volení politiků bez vize a bez nápadu, zato se žravostí kobylek. Neví, koho volit, rozhodne se pro menší zlo.

Normálního Čecha definuje upadnutí do letargie a také obavy. Obavy z budoucnosti, z masivní korupce, ze sílících nácků, z agresivních band výrostků. Chápe příčiny, ale nezajímají ho. Chce svůj klid na práci a na rodinu. Normální Čech věří v demokracii, ale nezlobil by se, kdyby u nás začala fungovat. Problémem všech normálních Čechů, respektive mlčící většiny všeobecně, je to, že mlčí permanentně. Nelze se na ně zlobit, mají to prostě v sobě. Mlčí, když se krade, mlčí, když „naši“ vyhrají v hokeji, mlčí, když se útočí na romské ubytovny. A mlčet nepřestanou ani oni, ani jejich děti…