Reakce na krizi odhaluje charaktery. Tato prostá poučka ze života platí i pro mezinárodní politiku v čase, kdy střední Evropa musí reagovat na něco, co pětadvacet let nezažila: hrozbu války v sousední zemi.

V Polsku dokázala ukrajinská krize téměř zázrak: na jedné schůzce se sešli představitelé všech relevantních politických sil včetně šéfa konzervativců Jaroslawa Kaczyńského a dohodli se, že budou postupovat společně. Navrhli plán obchodních sankcí a případnou pomoc Severoatlantické aliance Ukrajině. Jinak velmi rozhádaná a hašteřivá politická scéna dala domů a navenek jasný signál, že v tuto chvíli je v sázce jeden ze základních národních zájmů Polska – stabilita východního souseda, nad kterým Varšava dosud měla jakýsi patronát ve vztahu k Evropské unii a NATO.

Polský premiér Donald Tusk jako by v uplynulých dnech neodložil telefonní sluchátko. Stal se z něj obránce ukrajinské nezávislosti v očích světových státníků. „Lidé na Majdanu musí pocítit, že mají přátele,“ řekl o víkendu mezi telefonáty francouzskému prezidentovi a německé kancléřce. Jen americký prezident Barack Obama volal svému protějšku Bronislawu Komorowskému. A ten kromě dalšího připomněl svůj rok a půl starý návrh, aby Polsko rychleji budovalo svoji vlastní protiraketovou obranu.

Polské ozbrojené síly se v tichosti připravují na eskalaci konfliktu, i když oficiálně jejich bojová pohotovost zvýšena nebyla, aby Varšava nemohla být obviněna z toho, že přispívá k růstu napětí. Což se může stát těžko poté, co své cvičení vyhlásila ruská Baltská flotila.

Česká reakce byla ze zemí visegrádské čtyřky po Polsku druhá nejsilnější, když si ministr zahraničí Lubomír Zaorálek předvolal ruského velvyslance v Praze a podobně jako prezident srovnal ruskou invazi s Československem v roce 1968.

Česko je svým způsobem také hraniční stát, i když jeho politici ve vztahu k východní hranici EU a NATO často rádi hrají na to, že jsou před přímými hrozbami chráněni okolními členskými státy unie a aliance. V zemi žije nejméně 120 000 Ukrajinců, což je nejpočetnější menšina jak v Česku, tak největší skupina Ukrajinců v některém z členských států Evropské unie.

Maďarská reakce je zatím typická pro vládu Viktora Orbána, která nedávno uzavřela nečekaný obchod s Moskvou na stavbu nových bloků jaderné elektrárny Paks. Budapešť se podle oficiálního prohlášení nejvíce bojí o to, aby konfliktem neutrpěla maďarská menšina v Zakarpatské Ukrajině. Tam žije převážně u hranic s Maďarskem zhruba 156 000 etnických Maďarů. Přitom když v roce 2008 ruská vojska zaútočila na Gruzii, vydal Orbán – tehdy jako šéf opozice – velmi ostré odsuzující prohlášení.

A protože je měsíc do parlamentních voleb, tématu vztahu k Rusku se chopila levicová opozice. Jeden z jejích lídrů, expremiér Ferenc Gyurcsány, vyzval Viktora Orbána, aby za nastalé situace nesvazoval energetickou budoucnost Maďarska s Ruskem při stavbě nových bloků jaderné elektrárny. „Situace na Ukrajině má šokující podobnost s událostmi v Maďarsku v roce 1956, v Československu v roce 1968 a v Gruzii v roce 2008,“ napsal Gyurcsány.

Opatrné je i Slovensko, jehož premiér Robert Fico je uprostřed prezidentské předvolební kampaně. Velmi uvážlivě vyzval, aby problémy na Ukrajině neřešily zbraně, a přiznal, že se v situaci na Ukrajině nevyzná. „Zásoby plynu máme na pět měsíců,“ snažil se předejít obavám o případné dodávky strategické suroviny. Slovensko se přitom v uplynulých letech angažovalo na Ukrajině především prostřednictvím pomoci nevládních organizací a má v tomto sektoru experty evropské úrovně.

Ukrajinská krize je podmnožinou vztahů s Ruskem. Reakce na ni tak ukazuje, jaké vztahy si jednotlivé země regionu dlouhodobě vybudovaly k Moskvě a jak jsou schopny a ochotny je v nastalé situaci použít a pomoci partnerům v EU a NATO v řešení. Z bruselského pohledu centrál unie a aliance musí být na takové spojence dost smutný pohled.  

Související