Pro Evropskou unii to byl donedávna ideální kandidát: rozblemcaný, neurčitý, úřednický, někdo, kdo vlastně nikomu moc nevadí.

Typickou ukázkou bahňáctví je prezident EU, pardon stálý předseda Evropské rady, Herman van Rompuy. Zdatně mu sekunduje baronka Ashtonová v roli vysoké představitelky EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Tahle dvojice by měla vést unijní politiku vůči Rusku a Ukrajině a podle toho to také vypadá.

V důsledku finanční krize a ještě více kvůli ukrajinsko-ruské krizi si evropská politika snad už uvědomila, že onen Bahňák není ideálem. Pokud by se novým evropským „panem zahraničí“ stal takový polský ministr zahraničí Radoslav Sikorski, byl by to asi radikální obrat.

Je ale pravděpodobné, že se Sikorski šéfem evropské diplomacie nestane. Podle zákulisních informací z Evropské komise je sice Sikorski jeden z nejvýraznějších ministrů v radě, má velkou schopnost vést, „ale stejně velkou schopnost rozdělovat a menší schopnost nacházet konsensus.“

V prostoru zahraniční politiky se nyní volně pohybuje 28 členských zemí, unie nemluví jedním hlasem, a i když Henry Kissinger ve skutečnosti nikdy nepronesl větu, jež mu je přisuzována („Komu mám volat, když potřebuji zavolat do Evropy?“), „jeho“ slova stále platí. Nejlepší by teď asi bylo volat Angele Merkelové...

Nicméně v zájmu EU je, aby se v čele Evropské rady, na postu šéfdiplomata a předsedy Evropské komise objevil ne technokrat zdatný v komunikaci dovnitř, ale i člověk zdatný v komunikaci (a v akci) navenek.

Pokud ale vezmeme za lakmusový papírek změny Českou republiku, moc reálně se tahle vize nejeví. K bahňáctví totiž směřuje i výběr českého eurokomisaře. Už před loňskými parlamentními volbami přišli na neformální jednání s politiky českých parlamentních stran zástupci Evropské komise s dobře míněnou radou: zkuste společně nezávazně vybrat skupinu pěti deseti zajímavých lidí, osobností, z nichž by se mohl rekrutovat budoucí eurokomisař za Česko. A mohl by díky tomu získat i zajímavé portfolio.

Je otázka, zda by se byť jen v teoretické rovině vůbec sešlo tolik smysluplných návrhů, každopádně o podobný „casting“ mezi politiky stejně nebyl zájem. A tak dnes není na výběr mezi vyhraněným Losnou a Mažňákem, ale mezi Bahňáky Teličkou a Mertlíkem.

Související