Není obvyklé, že se půtky kolem výběru šéfů akademických pracovišť dostanou mimo svůj začarovaný okruh zainteresovaných do zpráv celostátních mainstreamových médií, jakými jsou Hospodářské noviny. Ty jmenování vedoucího Ústavu etnologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy věnovaly zprávu, uvozenou tvrzeními, že „nový ředitel Ústavu etnologie Marek Jakoubek svými publikacemi působí rozruch u odborné i laické veřejnosti. Jeho jmenování kritizují zástupci Ústavu etnológie Slovenské akademie věd nebo Evropské akademické sítě romistiky“.

Jedinečné práce docenta Marka Jakoubka z období poslední dekády reflektují trajektorie a vnímání světa emigrantské postreformační skupiny východočeských „blouznivců našich hor“ do Banátu, Bulharska a posléze na moravské Mikulovsko a do argentinské pampy. Od osmnáctého do jednadvacátého století. Při interpretaci životního světa těchto „beránků božích“ rozplétá jednotlivá východiska jejich náboženské a české identity, apokalyptismu a bělohorského mýtu (Vojvodovo, etnologie krajanské obce v Bulharsku (habilitační práce), 2010; identita, tradice a výzkum, 2013).

Ale tohoto se zjevně netýká onen rozruch. Ten započal jeho disertační prací Romové – konec (ne)jednoho mýtu, kterou vydal Socioklub v roce 2004, a editorstvím osmi sborníků, do kterých přispěli domácí a zahraniční autoři zabývající se romským, potažmo cikánskými tématy (ne všichni Romové se považují, resp. jsou považováni za Cikány).

Jádrem tehdejších sporů byla polemika mezi příznivci vytváření romského národa po vzoru národních obrození stylu devatenáctého století a zpochybňovači a kritiky takovýchto praktik, kteří měli (a mají) za to, že se jedná o snahy, jejichž výstupem nemůže být nijak šťastné soužití… A taky si tito kritici notně utahovali z umělosti obrozeneckých snah, parodující je kupříkladu výrobou vajdovských holí… Přitom v případě oboru romistiky pouze tvrdí zřejmé: „Věda je zaměňována za ‚národní agitaci‘, uměle vytvářející romské etnikum, respektive národ (Jakoubek - Poduška 2003).

Zatímco totiž romisté, vezmeme-li je za příklad, usilují o bezkonfliktní vzájemné soužití dvou kulturně odlišných skupin (Romů a ne-Romů) uvnitř jediné společnosti, kulturní a sociální antropologové se naopak snaží o pochopení jejich vzájemné kulturní a sociální odlišnosti, jež vede právě k tomu, že k takovému soužití reálně nedochází. Respektive dochází ke vzniku hybridních kulturních útvarů na pomezí obou těchto kultur, de facto tedy kultury třetí, odlišné od obou předchozích (nebo dochází k totálnímu převrstvení jedné kultury kulturou majoritní).“ Uvádí společně se Zdeňkem R. Nešporem ve stati Co je a není kulturní/sociální antropologie.

Ostatně, na popuzenosti proponentů této pomocné obrozenecké vědy, by nebylo nic tak překvapivě neobvyklého, kdyby ve své argumentaci v prohlášeních adresovaných děkance Mirjam Friedové FF UK nevytáhli jednu nechutně ušmudlanou kartu, jíž se končí celá hra a svrhává stůl. A tou je obvinění z podprahového rasismu. V „protestnom apelu“ Ústavu etnológie Slovenské akademie věd je uvedeno: „poznáme prípady posudzovania jeho textov z oblasti romistiky, ktoré boli odmietnuté na báze nekompetentnosti, prehnaných zovšeobecnení a skrytého rasizmu“.

Nikde však petenti „protestného apelu“ neuvádí, v čem je onen skrytý rasismus obsažen. Neuvádějí, protože by se uvedením akorát zesměšnili. Problém odporu vůči Jakoubkovým pozicím pramení ze zcela jiné souvislosti, a tou je jeho zásadní nedůvěra k tomu, aby se potřeba vytváření „jediné evropské menšiny“, bohatě dotovaná panevropskými institucemi (EU a Rada Evropy) odívala do vědeckého hávu. K tomu, aby se za representanty Romů považovali politickými a akademickými agitátory vygenerovaní „lídři“, vytvoření podle obrozeneckého mustru.

V tom je i jádro nelibosti, kterou vzbudil u Eleny Marushiakové, píšící děkance mj. jakožto zakládající členka Evropské akademické sítě romistiky, slovenské badatelce z Bulharska. Ta mu dokonce předložila seznam romských „lídrů“, jenž nesmí kritizovat. S tím ji však Jakoubek poslal ke všem bengům. Signifikantní je, že se tak nestalo v období medializovaných akademických polemik v roce 2004 (příkladem budiž Konec Romů v Česku? Pavla Barši v Orientaci Lidových novin), ale poměrně nedávno a po letech vzájemné spolupráce. Podstatou Marushiakové nelibosti tedy nemohou být Jakoubkovy práce o Romech, nýbrž jeho jiné společenské postoje. Ve svých dřívějších pracích (2005) se totiž kritice „romského průmyslu“ sama nevyhýbala:

„Po roce 1989 byly představy o budoucnosti Cikánů silně ovlivněny vnějšími faktory, které určily hlavní trendy jejich rozvoje. „romská otázka“ ve Východní Evropě byla hlavním tématem mnoha nadací, nevládních organizací všeho druhu (na prvním místě lidsko-právních a na druhém nevládek působících ve všemožných sférách života) a recentně též programů evropských institucí. „Nový trh“ a zvláště jasně zisková „romská nika“ byly pro takovéto struktury ve Východní Evropě rychle rozvinuty a takzvaný ‚romský/cikánský průmysl‘ ustaven.( …)‘Cikánský průmysl‘ je založen na dvou zcela protichůdných a často se křížících a navzájem se prolínajících konceptech Romů. Na straně jedné jsou Romové vnímáni jako podtřída (underclass), tj. silně marginalisovaná a sociálně degradovaná komunita, která je do jisté míry sociálně neadekvátní (např. některé evropské programy klasifikují Romy nikoliv vedle jiných etnických minorit, ale dohromady se zdravotně postiženými, homosexuály, atd.).

Kdysi v minulosti a příležitostně i v současnosti byla a stále je takováto teorie podporována některými státními politikami ve Střední Evropě, jako bývalé Československo, Maďarsko, a také některými nedávnými akademickými pracemi, které představují (velmi spekulativní) korelaci mezi ‚chudobou‘ a ‚etnicitou‘. Na straně druhé stojí koncept ‚cikánského průmyslu‘ se svými typicky exotickými představami Romů a populárními tezemi o zvláštnostech romské komunity a jejich typicky tradiční etnické kultuře, která je činí naprosto odlišnými od ne-Cikánů a způsobuje jejich neschopnost účastnit se rovnocenně na životě země, v které žijí (Marushiakova, E., Popov, V. “The Roma - a Nation without a State? Historical Background and Contemporary Tendencies.” - In: Burszta, W., Kamusella, T., Wojciechowski, S. (Eds.) Nationalism Across the Globe: An overview of the nationalism of state-endowed and stateless nations, Poznan: School of Humanities and Journalism, 2005, str. 433-455. - výňatek přeložil autor)

Opovažuji se tvrdit, že přisátím se k cecíku evropských dotací naopak akademici jako je Elena Marushiaková ztrácejí kredibilitu, protože přijetím Bruselem a Štrasburkem podporované politiky Romů jakožto jediné evropské menšiny, jejich svobodu bádání notně omezuje.

Jakoubek právem poukazuje na propast mezi životním světem obyvatel romských osad a ghett a rétorikou romistických obrozenců, uměle konstruujících pan-romskou nacionání „vysokou“ kulturu. Proto nemůže být jeho jmenování vedoucím akademického pracoviště oproštěno od nenávistných výlevů. Nenávist k jinému je totiž jednou z podstat každého nacionalistického diskurzu, i toho oděného do akademického hávu.

 

Autor je výzkumník a publicista, o tématu Romů jakožto „jediné evropské menšiny“ v roce 2003 vypracoval pro Ministertsvo zahraničních věcí Výzkumný projekt RB 11/17/03 Ministerstva zahraničních věcí ČR „Finská iniciativa“ – návrh na ustavení Evropského romského fóra (ERF).