Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit levnou demokracii

Hysterie kolem poslaneckých platů se dá pochopit srdcem nikoli rozumem. Zda platy porostou o procento, tři a půl nebo čtrnáct procent je z hlediska veřejných výdajů úplně jedno. I kdyby vzrostly na dvojnásobek, ministr financí by si toho ani nevšiml. A navíc by to společnosti objektivně prospělo.

Asi všichni souhlasíme s tím, že manažer pracuje lépe, když je dobře zaplacen mateřskou firmou. Má vyšší motivaci, je loajálnější, nepokukuje tolik po přivýdělku jinde. Firmě to prospívá, analýza nákladů a výnosů dopadá jednoznačně. Přesně z těchto důvodů by měli být lépe placeni poslanci. Jsou vlastně manažery demokracie, a čím méně jsou nuceni pokukovat po přivýdělku mimo ni, tím se demokracii daří lépe.

Slovo „nuceni“ používám zcela záměrně, protože mnoho poslanců jde za současných podmínek po zvolení s platem dolů, a to hodně. Propad si pak logicky kompenzují. Nemám na mysli nejrůznější malé domů, ale normální práci. Stačí se podívat na majetková přiznání členů sněmovny, kolik z nich si drží lékařské či advokátní praxe a jiné vedlejšáky. Bly bych radši, kdyby se mohli při zachování životního standardu stoprocentně soustředit na práci, na kterou si je ve volbách najímáme – na tvorbu zákonů, kontrolu vládní moci a tak dále.

A k oněm malým domů: Korupci nikdy zcela nezabráníme, vždy budou existovat lidé, kteří se dají koupit. Specielně v politice bude pokušení vždy značné, ale pokud by poslanci měli srovnatelné příjmy s těmi, se kterými přicházejí do styku, bylo by riziko, že podlehnou menší. I tady analýza nákladů a výnosů mluví ve prospěch vyšších poslaneckých platů.

Proč tedy taková hysterie, proč máme stále pocit, že na zvyšování poslaneckých platů je něco až nemravného? Možná je to tím, že nám chybí vyšší autorita a tak ji kolektivní podvědomí usilovně hledá všude možně, i v politice. Chceme, aby poslanci byli lepší než celek společnosti, aby nám své schopnosti a erudici odevzdávali jaksi charitativně, aby jim mandát byl posláním, pokud možno zcela odpojeným od ekonomické motivace.

Jenže v politice žádná vyšší autorita nesídlí. Pokud má politika nějaký metafyzický smysl, pak jen ten, že je jakýmsi vyjádřením naší vůle projevené ve volbách, a to jak programově, tak zvolenými osobami. V politice se setkáváme jenom sami se sebou. Je obtížné to přijmout a tak, nenacházejíce kýženou autoritu, trestáme politiky, kteří v našich očích selhávají. Trestáme je výsměchem, nedůvěrou, opovržením. Odpor ke zvyšování poslaneckých platů je součástí onoho trestu.

Z výšky zpět na zem. Poslanci nejsou autoritou, vyšší mocí, delegáty našeho svědomí. Jsou to zaměstnanci demokratického provozu. Pokud chceme kvalitní provoz, musíme ho zaplatit. V obchodě platí, že „nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat levné věci“. Analogicky: Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit levnou demokracii.

Navíc, jak řečeno v úvodu: Zase tak drahé, že by si toho kdokoli z nás všiml na daních, by zvýšení platů poslanců nebylo. Jde vlastně jen o jedno: Oprostit se od emocí a nenechat závist, aby pracovala proti naši vlastním zájmům.        

Psáno pro pořad Názory a argumenty ČRo PLUS