Procházím špinavou ulicí v Istanbulu, prší a já vidím okolo posedávat děti v krabicích, žebrat anebo se jen flegmaticky dívat do prázdna. V posledních měsících takový pohled tady, v největším městě Turecka, není nic neobvyklého. S Abdulem, syrským uprchlíkem z Aleppa, právě míříme do čajovny, kde mi má vypovědět svůj příběh. Vedle vchodu tu sedí malý, možná šestiletý kluk, zabalený v dece. Abdul při pohledu na něj jen pokrčí rameny a říká: "Žádné z těch dětí nejsou Turci. Všechny jsou z mojí země, všechny jsou ze Sýrie."

Abdulovi je pětadvacet. Je vystudovaný ekonom z titulem z univerzity v Aleppu a v Istanbulu je už skoro rok a půl. V období prvních protestů proti vládě Bašára Asada v Sýrie zrovna sloužil povinnou vojenskou službu v syrské armádě. S Asadem nesouhlasil, a tak protesty ze začátku podporoval. Po několika měsících se ale stávaly násilnějšími a postupně se změnily v otevřenou válku.

1001558 209060689303905 481661344 n"Já jsem proti nikomu bojovat nechtěl, není správné zabíjet lidi, a když mi v tu chvíli skončila povinná služba, odešel jsem z armády a vrátil se zpátky do Aleppa," říká. Válka ale brzy přišla i tam a po několika týdnech bombardování města se rozhodl utéct do Turecka.

To se mu se skupinou dalších uprchlíků podařilo, a dokonce se vyhnul i nucenému pobytu v uprchlických táborech. "Moji kamarádi, kteří zůstali v Sýrii, teď buď bojují v Asadově armádě, případně proti němu, anebo jsou mrtví. Svoje rodiče a bratry jsem nechal v Aleppu a nevím, jestli jsou ještě naživu." On sám se zanedlouho potom ocitl, stejně jako desítky tisíc jeho krajanů, tady, v Istanbulu.

Z celkem tří milionů lidí, kteří opustili Sýrii, se jich podle neoficiálních odhadů více než milion a půl uchýlilo do Turecka. Přibližně čtyři sta tisíc jich žije v uprchlických táborech těsně u syrské hranice a zbytek se rozptýlil po dalších částech Turecka, přičemž největší komunita se vytvořila jednoznačně v Istanbulu. V současnosti jich v tomto městě žije přibližně tři sta padesát tisíc, pro ilustraci zhruba osmkrát víc než v celém Německu. Jejich životní podmínky jsou navíc extrémně špatné.

Abdul představuje výjimku – naučil se turecky, je registrovaný jako uprchlík a po roční práci v továrně na boty sehnal lepší zaměstnání číšníka v levné restauraci. "Téměř všichni Syřani tu umí jen arabsky, nemají práci a nejsou ani registrovaní, protože se bojí, že je úřady deportují zpátky do uprchlických táborů. A o těch se vypráví jenom to nejhorší, o násilí, prostituci, zkorumpovaných tureckých úřednících a nedostatku všeho. Tak tu radši přespávají v parcích a přes den žebrají."

Polovina syrských uprchlíků jsou děti

Více než polovinu syrských uprchlíků v Turecku navíc tvoří děti pod osmnáct let. A právě ty jsou v Istanbulu novým a nejviditelnějším fenoménem. Bosé děti hrající si v parcích jsou přitom ještě normálnějším pohledem než ty, které osamoceně nebo s rodiči žebrají v promrzlých ulicích a které už většina kolemjdoucích jen míjí pohledem. I když se některé organizace jako například Platforma solidarity snaží rozdávat jídlo a pomáhat, čím dál tím větší část místních začíná mít na celou situaci zcela opačný názor.

Emin, turecký číšník v kavárně, mi říká, že už mu dochází trpělivost. "Já vím, že je u nich válka, ale my nemůžeme přijmout všechny. Já už žádné další uprchlíky nechci, většina tu jen žebrá a dělá nepořádek. Ať jdou někam jinam, my tu máme vlastních problémů dost." Jeho názor ilustruje vzrůstající nechuť místních k dál narůstajícím počtům uprchlíků.

V posledních měsících se v Istanbulu i v jiných tureckých městech odehrálo několik demonstrací proti syrským uprchlíkům a objevují se požadavky na jejich deportaci. I politické vedení Istanbulu začíná mluvit o "arabizaci" a nepřizpůsobivých imigrantech. V poslední době tak policie začala bourat stanové přístřešky v parcích a deportuje první stovky lidí do obávaných táborů na východě země. Ve čtvrti Fatih, kde žije zhruba padesát tisíc syrských uprchlíků, se ale přesto v listopadu odehrálo několik pochodů místních, kteří dávali najevo, že nechtějí žít na stejném místě jako imigranti.

Cesta na Západ je uzavřená

Mnoho Syřanů tak svou budoucnost v Turecku nevidí. "Válka v Sýrii potrvá ještě desítky let," říká Abdul. "Ale tady v Turecku mám málo peněz a nikdo mě tu nechce. Chtěl bych se dostat do Německa, to je nejbohatší země na světě," říká přesvědčeně. Vzápětí však dodává: "Ale nejde to. Legálně Německo skoro nikoho nepřijímá. Chtěl bych přejít ilegálně, na lodi, ale převaděči chtějí spoustu peněz a je to nebezpečné, spousta lidí se utopí."

Německo, ale i celá Evropa je tak pro většinu Syřanů vysněným cílem, kam se ovšem téměř nemají šanci dostat. Nejvíce přistěhovalců přijímá Německo, Itálie a Švédsko, ale i tak musí drtivou většinu žadatelů odmítat. V tomto kontextu se pak jen těžko chápe zarputilé odmítání české vlády k přijmutí jakéhokoli, byť minimálního množství uprchlíků, ke kterému teď v rámci solidarity vybízí Itálie.

Abdul se ale na celou svou situaci přesto dívá realisticky. "Jsem v zemi, kde mě nikdo nechce, nemůžu využít svoje vzdělání, dělám podřadnou práci a nemůžu nikam odejít," říká. Pak potřese hlavou a dodá: "Na druhou stranu, taky jsem teď mohl být mrtvý."

Zatím jste si přečetli 100 % textu. Pokračování je k dispozici pouze pro platící čtenáře.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.