Nejhorší uprchlická krize od roku 1945, kterou v těchto dnech zažívá Evropa, vytváří mezi západní a východní částí kontinentu takovou propast, jakou Evropa nezažila od časů války v Iráku. Tehdy americký ministr obrany Donald Rumsfeld hovořil o dělení na "novou a starou Evropu" a na mysli měl stoupence a odpůrce Spojených států.

Německo a Francie ve čtvrtek nařídily Evropské komisi, aby vypracovala "udržitelný a závazný" mechanismus pro přerozdělení uprchlíků mezi jednotlivými členskými zeměmi EU. Jak píše server britského listu The Guardian, premiéři Maďarska, Polska, Slovenska a Česka ale v pátek Paříži a Berlínu vzkázali, aby se "šly vycpat" a že multikulturalismus v západním stylu neznamená nic jiného než problémy. A že oni rozhodně nemají v úmyslu opakovat chyby z dřívějška.

Komise již udělala to, co požaduje Berlín. Její šéf Jean-Claude Juncker ve středu představí návrh, podle kterého by si nejméně 22 zemí s celkem 400 miliony obyvatel mělo rozdělit 160 tisíc migrantů. Jde o běžence z Maďarska, Řecka a Itálie, tedy ze zemí, které uprchlickou vlnu z Blízkého východu a severní Afriky pocítily nejvíce.

Sedm zemí střední Evropy a Pobaltí by se mělo ujmout méně než 30 tisíc běženců. Pro velká města, jako je Varšava, Praha a Budapešť, by to neměl být problém. Východoevropané se ale uchylují k provinčnosti a cítí rozhořčení nad tím, co vnímají jako šikanu ze strany Německa.

Vedení v této skupině, podle níž je "Evropa na draka", si udržuje maďarský premiér Viktor Orbán. Slovenský premiér Robert Fico ani český prezident Miloš Zeman za ním ale příliš nezaostávají. Polská premiérka Ewa Kopaczová působí umírněněji, ale příští měsíc zřejmě prohraje parlamentní volby.

Pro imigraci platí to samé co pro euro, které se během krize kolem Řecka ocitlo v ohrožení. Systém je nekvalitní, nemůže obstát v nouzových situacích. Celoevropská migrační politika neexistuje, místo ní funguje směsice předpisů jednotlivých členských zemí, které si často odporují, jsou nesoudržné a rozdrobené.

Finsko je od Itálie velmi vzdáleno nejen geograficky, ale i co se týče migrační a azylové politiky. Francie a Německo se velmi liší v přístupu k integraci nově příchozích. Švédsko a Dánsko jsou sice sousedé se společnou historií, ale jejich migrační politika je jako "nebe a dudy".

Jednotlivé země si své předpisy závistivě hlídají a Brusel má v této oblasti jen slabý vliv. Téměř všechny pravomoci si udržely národní vlády a ministerstva vnitra.

Nicméně v krizi se kritizování Bruselu ukázalo být pro některé evropské politiky jednoduchým řešením. Blokují každý návrh, který od komise přijde, pak ji ale obviňují z následného chaosu.

Tento týden to v Bruselu ukázal Orbán. "Evropa" selhala, její lídři nezodpovědně způsobili zmatek, jejich reakce je "šílenství". On sám nechal na hranici se Srbskem postavit plot z ostnatého drátu, mluví o nasazení armády. Brusel ho zastavit nemůže, protože to není v jeho pravomoci.

Zdánlivě všemocní bruselští úředníci jsou ohledně imigrace poměrně nemohoucí. Itálie, Francie, Rakousko a Německo už měsíce v tichosti obnovují kontroly na hranicích, ale Brusel s tím nemůže nic dělat. Mluvčí Evropské komise uvedla, že kontroly, které na hranicích s Rakouskem dělá italská policie, nejsou kontrolami hraničními.

Evropský parlament jako vždy má k migraci hodně co říct, ale udělat nemůže naprosto nic, protože nemá pravomoci v záležitostech, které zůstávají v gesci jednotlivých států. Zemím osmadvacítky se to tak líbí, zároveň však obviňují Brusel ze stále se zhoršujícího stavu věcí.

Související