Jako mnoho starých Japonců je i Taró Enomoto jen bledým stínem sebe sama. Po mnoha dlouhých letech ho jeho chatrné zdraví oddělilo od jeho paní Mii Enomotové. Každý z nich putoval do jiného domova důchodců, kde je při životě udržují týmy oddaných ošetřovatelů, napsal list The Times.

Taró dostává výživu injekční stříkačkou. Je inkontinentní, trpí stařeckou demencí a už rok nedokáže chodit. I tak ho ale v jeho plence jednou za den vynesou ven, aby se mžourajícíma očima podíval na zimní sluníčko. Jedna věc ho odlišuje od těch, kdo jsou po celém světě v obdobné situaci - Taró není Miin manžel, ale její pes, devatenáctiletý šiba-inu. Patří do rozrůstající se populace japonských super-starých domácích mazlíčků, pro něž se neustále rozvíjí nové odvětví péče o blaho zvířat.

Japonsko je dobře známé svou rapidně stárnoucí populací a nízkou porodností, ale tato krize se neomezuje jen na jeho lidské obyvatele. Zdravá strava a vynikající lékařská péče učinily z Japonců nejdéle žijící lidi v lidských dějinách, kdy ženy mohou počítat s průměrnou délkou života 84 let a muži s 80 lety. A tytéž faktory výrazně prodlužují životy jejich domácích mazlíčků.

Díky lepšímu očkování, psímu krmení, veterinární péči - a také intenzivnímu rozmazlování - se nyní japonští psi průměrně dožívají 14 let a dvou měsíců, což je dvojnásobek toho, co před 30 lety. A když si věk začne vybírá svou daň na milovaných, ale slábnoucích mazlíčcích, problém péče o ně se stává akutním.

Trh přichází s vlastními řešeními. Japonská firma Unicharm vyrábějící krmení pro domácí mazlíčky je nejen velkým prodejcem zvířecích plenek, ale přišla také například s krmivem pro 360 tisíc "velmi věkovitých koček", tedy těch, jimž je víc než 18 let. Pro ně připravuje například super-křehké rybí lupínky se sníženým obsahem fosforu, aby tolik nezatěžovaly stárnoucí kočičí ledviny.

A pak jsou tu zařízení, jako je Asawa Pet Pasture ve městě Hadano u Tokia, kde své poslední dny dožívá Taró Enomoto. "Majitelé, kteří k nám přicházejí, jsou většinou sami velmi staří," říká Jošihiko Akisawa, který vlastní dva zvířecí pečovatelské domovy. "Už je nemohou brát na procházky, anebo jim vyměňovat plenky. V některých případech se stěhují ke svým dětem a nemají už místo na psa."

Za poplatek až 55 tisíc jenů (asi 11 300 korun) měsíčně plus "členský poplatek" 110 tisíc jenů se o 16 psů v Asawa Pet Pasture starají pečovatelé na plný úvazek. Všichni psi s výjimkou tří mají plenky. Čtyři, mezi nimiž je i Taró, jsou tak slabí, že zvládnou sotva víc, než jen ležet.

Na Západě už by je majitelé dávno nechali uspat. Ovšem Asawa Pet Pasture a další podobná zařízení jsou důsledkem japonské neochoty hraničící s tabu provést eutanazii nevyléčitelně nemocnému nebo handicapovanému domácímu mazlíčkovi.

"Japonci mají pocit, že by se život domácího mazlíčka měl udržovat až do samotného konce," dodal Akisawa. "Jsou členy rodiny, poskytují nesmírnou dávku lásky a podpory starým lidem, kteří v nynější společnosti nemají vnoučata - za těchto okolností je velmi složité nechat je uspat."

Pro Taróovu paničku, jednadevadesátiletou Mie Enomotovou, by něco takového bylo nepředstavitelné. "Pořád má jeho fotku pod polštářem," řekla její snacha Jošie. "Pořád opakuje, že by ho chtěla zase vidět. Po dětech se jí nestýská, jen po Taróovi. Možná je to tím, že on byl jediný, kdo s ní zůstal celou dobu až do chvíle, kdy už musela opustit svůj domov."