Hledáme-li odpověď na otázku, co je "největší perverzí české politiky", nemůžeme se vyhnout postavě Jiřího Ovčáčka. Ačkoliv není politikem, nýbrž pouze mluvčím prezidenta, určuje zpravodajskou agendu, stává se odborníkem v mnoha oblastech, vydává autoritativní posudky. Zkrátka "přitahuje pozornost" coby politická a hlavně "mediální osobnost".

To, že se z Ovčáčka stala celebrita, jejíž obraz koluje v mediálním provozu ještě častěji než třpytivé otisky prezidenta Miloše Zemana, se považuje za vinu hlavy státu. Byl to Zeman, kdo si jej vybral, snad s podvědomým citem pro jeho výjimečně pružný charakter. Byl to rovněž Zeman, kdo Ovčáčkovi dovolil proměnit úřednickou funkci mluvčího v ryze politický úřad zastupujícího prezidenta. Překonal v tom i svého předchůdce Petra Hájka, kterého sice Václav Klaus také nechával prohlašovat šílené věci − snad proto, že on sám je vzhledem k vážnosti úřadu říkat nemohl −, ale u těch nejkřiklavějších bláznivin se od Hájka neopomněl naoko distancovat.

Vysvětlení, že Ovčáček má jen tolik prostoru, kolik mu ho Zeman dá, je logické, pomíjí ale pro životní růst hradního mluvčího podstatnější rovinu. Totiž roli, jakou při zrození celebrity Jiřího Ovčáčka hrajeme my, média. Ovčáčka nevyrobil pan prezident, celebrita Ovčáček je především produktem mediálním.

Je-li médium poselstvím, o které jde, jak pravil stále nepřekonaný Marshall McLuhan, pak je to dnes skoro nejlépe vidět právě na procelebritózním vývoji mluvčího Ovčáčka.

Nebýt nadbytečné a koncentrované pozornosti, skoro až patologické posedlosti, kterou mu média věnovala, nikdy by se z něj taková celebrita nestala. Omlouvat to nyní tím, že to je přece jenom prezidentův mluvčí, a tudíž ho nelze ve veřejné debatě opomenout, je jen marný pokus o vyvinění. Alibi "nutnosti informovat" neobstojí, protože nikdo média, dokonce ani ta veřejné služby, nenutí hltat sebestředné, exhibicionistické "informace", které jsou z hlediska veřejného diskurzu irelevantní. Ne, celebritu Ovčáčka nevytvořila povinnost informovat, nýbrž škodolibá a senzacechtivá fascinace zvláštním charakterem, jehož narcistnost a demagogická zručnost přitahují podobně silně jako milenecké, depresivní a zdravotní peripetie nešťastné Ivety Bartošové.

Přiznejme si, že jsme to dělali z potřeby ukojit svou touhu po mediální bombě, která je jistější, když se zdůrazňuje odchýlení od normy a v redakci se může zvolat − "to je ufo". A také z radosti, že my jsme lepší a chytřejší, morálně čistí dobráci. Z potřeby vystavovat Jiřího Ovčáčka co nejčastěji v každodenní mediální freak show se nakonec stalo to, po čem jsme podvědomě toužili: v obludáriu vyrostla obluda.

Nemuselo by to vadit, kdyby se specificky inteligentní celebrita Ovčáček ihned do svého nového statusu nezamilovala a neuvědomila si, jakou moc jí poskytuje. A protože ani mediální posedlost freakovitou podstatou hradního stvoření nepolevuje, dokáže dnes Ovčáček zhysterizovat jakoukoliv debatu, ať už běží na Twitteru, Facebooku nebo ve studiu České televize, která občas láká diváky na Ovčáčka podobně jako na Miroslava Donutila.

Obluda se už zrodila, nedá se zničit. Běhá si spokojeně po světě, kazí debatu a neomylně ji směruje k vyhraněnému boji protikladných vojsk, nikoliv k hledání schůdných cest a pravdy. Přiznat si podíl viny na jejím zrození znamená přijmout i odpovědnost za její zvláštně parazitický způsob života. Stačí málo: nekrmit celebritu pozorností, není-li tato skutečně nutná z hlediska fungování státu.

Tak jako média nemusí sledovat každé drobné vystoupení prezidenta Zemana, zejména ne regionální létající show v gogolovském stylu, protože to zkrátka neodpovídá ústavní důstojnosti a významnosti této funkce, není ani potřeba, aby zahlcovala své kanály předvádivými a útočnými vystoupeními mluvčího-celebrity Ovčáčka.

Není to nedemokratická cenzura. Naopak: podobá se to spíše preventivní ochraně mentálního zdraví společnosti, která by se z takového přívalu celebritních neinformací mohla také brzy zbláznit.