Hrdinové filmů kanadského režiséra Atoma Egoyana jsou posedlí hledáním pravdy. Často na pozadí tragických událostí, jako je nehoda školního autobusu ve snímku Sladké zítřky. A často v zamotaných vyprávěních, skládajících se jako puzzle.

V novince Vzpomeň si, která ve čtvrtek vstoupila do českých kin, je příběh přímočarý. Také v něm zdánlivě nejde o pravdu, ale o pomstu.

Tentokrát v pozadí stojí největší tragédie moderních dějin, holokaust. Devadesátiletý Zev opouští pohodlí pečovatelského domu, aby nalezl nacistického vraha, jenž má na svědomí smrt jeho rodiny v Osvětimi.

Výpravu nekomplikuje jen fakt, že pod falešným jménem Rudy Kurlander se skrývají hned čtyři Němci. Největší překážkou je Zevova demence. Vybaven dopisem od přítele Maxe, který obsahuje veškeré potřebné instrukce, vydává se stařík v podání veterána Christophera Plummera na cestu napříč několika státy a svádí souboj především s vlastní pamětí.

Na rozdíl od thrilleru Memento režiséra Christophera Nolana, kde pomstě brání poškozená krátkodobá paměť a divák je lapen v labyrintu napínavého vyprávění, se Egoyan pokouší z takřka brakového scénáře vybudovat civilní drama.

Téma ztracených vzpomínek tu vede jen k závěrečnému zvratu, který se letmo dotkne otázky viny a trestu i života ve lži.

Děj má podobu série poněkud bezzubých setkání, v nichž se drsné momenty mísí s všednodenním napětím i komediálním odlehčením, aniž by film čímkoli přesáhl občasnou potěchu z drobného nápadu.

Plummer táhne snímek dopředu, ale vinou rozviklaného scénáře a nerozhodné režie se nikdy nepřiřadí k letitým hrdinům titulů jako Příběh Alvina Straighta či Nebraska, kteří se vydali na mnohem podnětnější odysey napříč zemí i pamětí.

Film Vzpomeň si není ani extravagantní poutí, jakou byl nejpodceňovanější snímek Paola Sorrentina Tady to musí být, v němž na sebe roli nejpomalejšího mstitele světa vzal stárnoucí rocker Sean Penn. A nejde ani o nenápadné, atmosférické drama, jakými se Egoyan proslavil. Když se v posledních vteřinách vyjeví šokující pravda, nespadne divákům čelist úžasem, ale spíš pokrčí rameny.