Během diskuse o moci obrazů v rámci Noci filozofie ve Veletržním paláci padla důležitá, leč nezodpovězená otázka: co vlastně sdílíme, když jsme napojeni na informační síť? Sdílíme informace, data, emoce, nebo sdílíme sami sebe? Provizorní odpovědí, kterou nikdo z přítomných filozofů nevyslovil, která se ale nabízela, je, že sdílíme sebeobraz. Své vlastní odrazy, z nichž máme často radost, protože v nich cítíme svou existenci někdy dokonce více než ve skutečném životě. Sebezrcadlení se tak stává zdrojem endorfinů, hormonů radosti, z nichž roste pocit životního štěstí. I proto se sdílení stalo životní potřebou milionů lidí, z nichž několik procent už trpí regulérní závislostí. Nikoli závislostí na technologiích, nýbrž na produkci endorfinů, které jejich využívání pomáhá vyvolat.

"V našem elektronickém věku sledujeme, jak jsme stále víc a víc překládáni do formy informace," popisuje jiný ohled téhož procesu klasik a zakladatel jednoho z hlavních diskurzů mediálních studií Marshall McLuhan, "posouváme se tak k technologické extenzi vědomí." Důsledkem tohoto pohybu, který přesně vyplňuje McLuhanovu tezi, je, že "vytváříme nástroje, které pak vytvářejí nás", dochází k tříštění já, jež má v moderní společnosti už beztak tisíce problémů udržet se pohromadě. A protože technologie jsou s námi prakticky všude a bereme si je i do postele a na dovolenou, vzniká regulérní problém, kde jsme to ještě my a kdy už jen roztříštěné, v prostoru rozsypané informace.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se