Reportáž z Turecka: Vítěz bere vše. Erdogan může situaci využít k posílení demokracie, anebo k jejímu zničení

Köksal KaÇmaz se může cítit jako most. V Turecku zastupuje tři evropské strojírenské firmy, přelétává neustále mezi Istanbulem a Evropou a snaží se rozumět obojímu: myšlení evropských výrobců i tureckých zákazníků. A s Evropou ho nepojí jen byznys, jeho manželkou je česká filoložka. "Uvědomte si, že tahle země je úplně jiná než ta vaše," říká KaÇmaz novinářské návštěvě při setkání na asijské straně istanbulské betonové džungle. "Co se tady děje, to se vám může zdát úplně na hlavu, ale má to všechno nějakou místní logiku."

Pravda, poslední vývoj v Turecku pozorovatelům z Evropy rozum příliš nebere. Nejprve neúspěšný pokus o státní převrat, z nějž je obviňován islámský duchovní Fethullah Gülen žijící v exilu kdesi v kopcích Pensylvánie. Následně čistky mezi jeho údajnými stoupenci v řadách policie, armády, justice a mezi profesory a učiteli a bůhvíkde všude ještě: devět tisíc zatčených, přes padesát tisíc propuštěných či suspendovaných ze zaměstnání, přes sto zavřených médií a více než tisíc zavřených škol. A ve výsledku je prezident Recep Tayyip Erdoğan oblíbenější než kdykoli dříve.

"Vy v Evropě umíte dělat kompromisy, my potřebujeme silného vladaře. V našem DNA je silný vůdce, a je jedno, jestli je sekulární jako zakladatel státu Atatürk, nebo věřící jako Erdoğan. Jinak tuhle zemi nejde posunout dopředu," říká rázně pan KaÇmaz. Sám sebe řadí k sekulární části Turecka, ale přesto půjde večer na jednu z četných manifestací na podporu neoislamisty Erdoğana. "Turecko s vaší evropskou logikou nemůžete vůbec pochopit."

Má možná pravdu. Tohle nepochopitelné Turecko je však bariérou mezi Evropou a blízkovýchodním rozkladem, žijí v něm miliony syrských uprchlíků, záleží na něm úspěch boje proti extremistům z ISIS. Proto jsme v Istanbulu hovořili s lidmi z různých vrstev turecké společnosti a zkusili pochopit alespoň to základní: Co se vlastně děje a jak to lidé prožívají?

Protest s plným žaludkem

Po Istiklal Caddesi, hlavní nákupní třídě Istanbulu, veze tramvaj hudební sbor. Je sedm večer, tramvaj nemá okna a dveře, bubnování a zpěv národních písní se šíří do zaplněných venkovních čajoven a kaváren ve vedlejších ulicích. Hudebníci dnes nejsou turistickou atrakcí: několikrát se vezou oběma směry a vábí na manifestaci.

Nákupní zóna totiž ústí do náměstí Taksím, kde se už deset dní po večerech scházejí tisíce lidí a slaví potlačení pokusu o převrat. Zmínění muzikanti nejsou jediným lákadlem. Městská hromadná doprava je zdarma, výprava na podporu prezidenta se nemá prodražit a na náměstí parkuje několik dodávek, před nimiž se rozdává jídlo zdarma. Klikatí se od nich stovky metrů dlouhé fronty, s plným žaludkem pak prezidentovi příznivci přecházejí k pódiu, kde z velkoplošné obrazovky běží politické projevy a heroické záběry z potlačení vojenské vzpoury. Shromáždění lidé pak dlouho do noci mávají červenými vlajkami s půlměsícem.

Kdo se ptá na důvody Erdoğanovy vysoké obliby, ten nejčastěji dostane velmi praktické odpovědi. "Jen díky němu můžu žít ve vlastní zemi," vysvětluje třeba Yasmine, jejíž manžel drží kočárek, v němž sedí jejich dvouletá dcera – a mává malou vlaječkou. Svých prvních třicet let mladá žena v džínách a tričku prožila ve Vídni. "Dřív jsem si během návštěv příbuzných vůbec neuměla představit, že tu budu jednou žít. Neměli tekoucí vodu, pořád vypadával proud, doprava byla hrozná. Děsila jsem se, že onemocním, protože se stály fronty na léky a na vyšetření," říká čistou němčinou s vídeňským přízvukem. "Za Erdoğana se to změnilo, i dceru jsem tu bez obav porodila. Proto tu dnes večer jsem a přestanu na mítinky chodit, až když nám prezident řekne, že můžeme v klidu zůstat doma."

V novém Respektu  31/2016 dále najdete:

Má Česko prvního bojovníka za IS?

Airbnb mění cestování

Rozhovor s americkým novinářem Stevenem Leem Myersem

Olympiáda znovu otevírá otázku intersexuálních atletek