Se zavřením hranice nepřijde bílý ráj, ale děti křičící v autě v zácpách a ekonomický deficit, říká zakladatel Schengenu

V jednom televizním rozhovoru jste řekl, že jste typickým produktem lucemburského školství. Začal jste se tomu smát, ale dál jste to nerozváděl. Co jste tím myslel?

To je jednoduché. Myslel jsem to, že jsem nikdy nedokončil školu – nemám ani maturitu! Školní výuka byla za mých časů tak rigidní a nudná, že nás bylo docela dost, kteří vypadli. Základní školu jsem udělal, ale z lycea jsem odešel v šestnácti. Už tehdy mě zlákala novinařina a radši jsem se věnoval jí než škole.

Nikdo, ani žádné úřady, po vás maturitu nechtěl?

Ne. Tehdy byla povinná školní docházka v Lucembursku do patnácti let, což jsem zvládl. Věnoval jsem se novinařině, pak politice a ani u jedné z těchto profesí není většinou vyžadováno formální vzdělání. Naštěstí pro mě.

Myšlenka na volný pohyb je zmíněna už v prvních evropských smlouvách z roku 1957. Schengen se ale zrodil v osmdesátých letech. Proč právě tehdy?

Protože se k moci dostali lidé jako Helmut Kohl a François Mitterrand, kteří chtěli něco dělat. Ekonomika v západní Evropě šlapala dobře a celkově panovala integrační idyla. Hlavní impulz přišel od Jacquesa Delorse, který se začátkem roku 1985 stal předsedou Evropské komise. Delors navrhl změnit trh tehdy deseti států Evropského společenství, pozdější EU, na jeden kompaktní prostor s těmi čtyřmi svobodami a začít se mělo volným pohybem zboží. Já jsem byl v té době náměstkem ministra zahraničí a shodou náhod jsem koordinoval tým, který dostal od Delorse za úkol načrtnout dokončení vnitřního trhu do roku 1992.

Při jedné z našich prvních debat jsem řekl, že ta myšlenka je skvělá; jen že se obávám, že v roce 1992 bude lepší být zbožím než člověkem, protože to bude volně proudit, zatímco lidé ne. Chyběla mi nějaká humanizace toho projektu. Ostatní u stolu pokývali hlavami a tím by to skončilo. Chytil se toho ale Mitterrand.

Co znamená, že se toho chytil?

Dozvěděl se o tom a vzkázal mi, ať to zkusíme – ať otevřeme hranice pro lidi. Záhy se však ukázalo, že ne všechny země souhlasí. Pro byly jen Francie, Německo a státy Beneluxu; Itálie, Řecko, Britové, Irové a Dánové byli proti. A tak se dohodlo uzavření samostatné smlouvy mimo rámec ES. Já byl zodpovědný za její dojednání. S ostatními náměstky jsme se tehdy sešli na naší misi v Bruselu všeho všudy třikrát a smlouva byla hotová.

Jednak proto, že jsme částečně převzali volný přeshraniční styk, který mezi sebou už měly země Beneluxu. A pak, do vyjednávání nikdo nezasahoval. Kromě Mitterranda nikoho Schengen nezajímal.

Proč?

Protože nikdo nevěřil, že se Schengen osvědčí. A abych byl upřímný, ani já ne.

Podpis proběhl 14. června 1985 a já jsem symbolicky pro něj navrhl Schengen, vesnici na jihovýchodě Lucemburska, kde se stýkají Lucembursko s Německem a Francií.

Měl jsem krátký projev, v němž jsem řekl, že to, co podepisujeme, jednou vejde do historie jako Schengenská dohoda o svobodném pohybu lidí. Ještě než jsem to stačil doříct, moji čtyři kolegové vyprskli smíchy a já se taky neudržel. Hlavou mi běželo, panebože, co to tu povídám?!

Svoje slova jsem myslel hlavně jako vtip, nikoho z nás tehdy nenapadlo, že píšeme dějiny. Celá událost ostatně proběhla za naprostého nezájmu médií. Na podpis přijela do Schengenu jediná televize, francouzský regionální kanál. Lucemburská televize, která má v téhle malé zemi potíže najít nějaká témata, neposlala do Schengenu ani svého krajánka.

Co jste si mysleli, že Schengen přinese? Jaká byla tehdejší očekávání?

My jsme tenkrát nepřemýšleli o nějakých dalekosáhlých dopadech, soustředili jsme se na ten jeden konkrétní krok. Stejně jako cla na zboží nepadla ze dne na den, neplánovali jsme úplné zrušení hraničních kontrol. Naši úředníci navrhli systém zelených placek do aut a samostatné pruhy pro ty, kdo neměli žádné zboží a celníci je nechali volně projíždět; většina aut ale pořád jela na proclení.

V novém Respektu 33/2016, který vychází v pondělí, dále najdete:

Pistoli do každé rodiny

Retro výstavy v Česku

Kandidát na prezidenta Marek Hilšer

Ostravsko se chystá na život po OKD

Budoucnost aut na vodíkový pohon

Jaké byly argumenty států, které se tehdy nepřidaly?

Italové neměli zájem, protože Schengenu nevěřili, Britové, přesněji Margaret Thatcher, se soustředili jen na snížení britského rabatu a až později v debatách několikrát padlo, že by Británie musela kvůli Schengenu zavést osobní průkazy, které nejsou součástí britské
tradice. Dáni a Irové pak následovali britský postoj.

Ale upřímně řečeno Schengen, právě kvůli převládající skepsi, jestli má smysl, nebyl na počátku tématem nějaké sáhodlouhé debaty.