Ta štvanice na Andreje Babiše za jeho výrok o táboru v Letech byla vlastně dost praštěná, což mohu říct velmi kvalifikovaně, protože jsem se jí na Facebooku sám zúčastnil. Podle mě zcela upřímně nevěděl, že plácl něco špatného. On, jak opustí oblast ekonomie, tak toho mnoho neví, v podstatě by byl ideálním lídrem hnutí Nevím. Z kultury podporuje Divadlo Na Fidlovačce (je to milé a zábavné), z hudby Richarda Krajča (lidé a moje žena to mají rádi).

Ano, je pozoruhodné, že ministr financí přijede do Varnsdorfu a při pohledu na vybydlený romský barák začne mluvit o pracovním a později koncentračním táboru v Letech, který je odtamtud 220 kilometrů. Nejpravděpodobnější ale bude, že se plánovaný výkup vepřína v Letech pár dní předtím řešil na vládě, tak se mu to při pohledu na ten bordel kolem nějak v hlavě spojilo. Nevěřím, že je popíračem holokaustu, detaily té historie jsou zkrátka jen mimo oblast jeho zájmu.

Babiš v roli politika stále roste a teď se seznamuje s tenkou hranicí, jež vede mezi věcmi, které si všichni myslí, a tím, co se říká na veřejnosti. Dokud byl pouhým miliardářem, nemusel se v tomto směru nijak omezovat. Jako místopředseda vlády si ale lidovou úvahu typu "nepracují, nejradši bych je šoupnul do lágru, kde je naučí makat" musí odpustit. Proč?

Protože onen zmiňovaný holokaust také začal nejprve tím, že byli zabíjeni nevyléčitelní pacienti dlouhodobě internovaní v blázinci ("stejně se jenom trápí"), a teprve potom, když soucit s těmi Jinými otupěl, už to jelo šup šup a šest milionů srdcí vyletělo komínem. Celé to dost souvisí s rasismem, o kterém vám teď povím dva příběhy.

Pracovití Vietnamci

Když jsem byl malý kluk a bylo mi deset let, vrátil jsem se jednou domů ze školy a mluvil jsem o "rákosnících", protože kluci ve třídě tak o nich taky mluvili. Dělal jsem si legraci z toho, jak jedí rýži, mají šikmé oči, říkají "ťing ťong" a šetří na babettu.

Máma mě chvíli poslouchala, pak si se mnou sedla a vyprávěla mi o tom, jak nesmírně pracovití lidé to jsou a že ta babetta je pro ně ohromná vzácnost, protože ve Vietnamu nejsou vůbec žádné silnice, a tak to je jediné, na čem tam mohou jezdit. A ten, kdo u nich má babettu, je úplný král jako někdo, kdo má u nás mercedes. Proto tedy bydlí společně na ubytovně a vaří si dohromady rýži a vůbec nikdy za nic neutrácejí a jenom pořád pracují, aby si jednou - až pojedou domů - mohli splnit ten sen a přivézt si odsud tu babettu.

Dojal jsem se tehdy nad představou, jak sedí společně v kruhu na ubytovně kolem jednoho kotlíku s rýží a myslí na ten svůj velký sen. Začal jsem s nimi cítit a už jsem si z nich legraci nedělal, anebo možná jsem ještě někdy řekl "ťing ťong", ale za tou legrací už nikdy nebylo takové to pohrdání, jestli mi rozumíte.

Zpívající cikáni

S Romy - tenkrát jsme říkali cikáni - jsem se potkal tak, že jsem si jednou v papírnictví koupil verzatilku na mikrotuhy, říkali jsme jí mikrotužka. Byla to tehdy ohromná vzácnost, měli ji v jediném papírnictví v Praze, a to jen velmi zřídka, a byla opravdu vychytaná, protože nahoře měla nejen gumu, ale i zásobník na ty tenké mikrotuhy, které se do ní naládovaly, když tuha došla, ovšem muselo se to dělat velmi opatrně, aby se nepřelámaly.

Vyšel jsem s tou vzácností před obchod a tam stáli dva snědší kluci mého věku, a jak jsem si ji fascinovaně prohlížel a s cvakáním vysunoval a zasouval zpět tuhu, ten menší se mě zeptal, co to mám a jestli si ji může prohlédnout. Tak jsem mu ji bezelstně půjčil do ruky a on se najednou dal do běhu!

Utíkal jsem za ním, vedle mě běžel ten starší cikánek, viděl jsem, jak plavně letí, chvíli běžel přede mnou, pak zpomalil a běžel vedle mě, pak zase zrychlil a já jsem nakonec toho menšího kluka doběhl, nebo se možná sám zastavil, to už nevím, a já mu říkám, že ta tužka je přece moje, a jak právo bylo na mojí straně a oni to tak nějak věděli, tak mi tu tužku zase vrátili.

Tenkrát jsem se mohl stát rasistou a myslet si o všech Romech, že to jsou jen zloději, ale šťastnou náhodou byl u nás asi za měsíc doma na návštěvě jeden kamarád mého táty, novinový fotograf. A ten rodičům vyprávěl zážitek, jak fotil cikány na Slovensku, a fotil je asi měsíc a tak se s nimi sblížil, že když se potom ženil, tak jeden z těch cikánů mu řekl, ať se o nic nestará, že za to, že s nimi udělal tak hezké fotky, mu tu svatbu vystrojí.

A opravdu, udělali mu ohromnou oslavu v nějaké stodole, přivezli víno a pálenku čerešňovici a v kotlíku nad ohněm vařili tak voňavé maso, že nikdy ještě tak lahodné nejedl, a až do rána hráli na housle a na cimbál, a když se druhý den zeptal, co jim dluží, tak mu řekli, že jim dá jednu korunu.

Takže jsem z toho nějak pochopil, že vedle toho, že je třeba být obezřetný a nepůjčovat jim věci do ruky, Romové mohou mít i velké srdce a možná se za nimi skrývá nějaké hluboké tajemství romantických zážitků, které na první pohled na ulici nevidíme.

Uznal chybu a napravil ji

Kauza Babiš popíračem holokaustu, kterou kromě upřímného zděšení nad tím, co vicepremiér naší vlády vykládá, skutečně přiživovaly nejméně dvě PR agentury pracující pro konkurenční politické strany, skončila tím, že se omluvil a položil věnec, a tak to má být.

Babiš v úterý zopakoval, že jeho slova byla vytržena z kontextu a zpolitizována. „Mým cílem (ve Varnsdorfu) nebylo mluvit negativně. Já jsem svůj postoj k holokaustu jednoznačně vyjádřil tím, že jsem se přátelil s Arnoštem Lustigem, že jsme chodili spolu na večeře a že jsem sponzoroval jeho knížky,“ uvedl.

No, aspoň že tak. Podle mě chtěl nejdřív říct „že jsme chodili spolu na večeře, který jsem mu platil,“ ale pak mu to někdo z týmu naštěstí z projevu vyškrtl.

V podstatě je mi sympatické, jak se v tom ten nevyléčitelný materialista plácá a má snahu.