V katedrále svatého Ducha v Istanbulu nedaleko známé čtvrti Taksim se scházejí turečtí katolíci i další křesťané, aby se připravili na hlavní velikonoční svátky. Největší křesťanské svátky se však nesou ve znamení obav z toho, co bude dál. "Je teď těžké žít jako křesťan v Turecku," říká jeden z věřících, který si ale nepřál být jmenován.

V neděli hlasují Turci v referendu o změně ústavy. Nová ústava by měla přinést větší pravomoci prezidentovi. Odpůrci těchto změn se obávají, že to povede k autoritářskému, nebo rovnou diktátorskému režimu. Kampaň před referendem je vyhrocená. Vládnoucí islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která je pro změnu ústavy, používá termíny odvolávající se na islám, rétoriku zaměřenou proti Evropě, již označuje za fašistickou a nacistickou, a je vůbec proti cizincům, kteří "nepřejí Turecku úspěch".

"Tady to jde s křesťany nahoru a dolů," říká už zmíněný asi padesátiletý turecký křesťan. "Za vojenské a nacionalistické vlády, ještě před vládou AKP, se vedla kampaň proti všem menšinám včetně křesťanů. Policie kontrolovala kněze i věřící. Média je označovala za cizí agenty," uvádí. Šlo o klasický trik, snahu svést neúspěchy v ekonomice i v politice na nějakého obětního beránka. "Pak nastoupila k moci AKP a vše bylo najednou skvělé," vzpomíná.

AKP se dlouho snažila představovat jako moderní strana, něco jako muslimská obdoba křesťanských demokratů v Evropě. Jednala o členství Turecka v EU, demokratizovala zemi a prováděla ekonomické reformy. Uvolnila přitom i tlak státu vůči menšinám, ať již šlo o národnostní menšiny jako Kurdy, či náboženské jako různé menšinové proudy v islámu nebo křesťany. "Situace se ale začala měnit v roce 2009 a po loňském neúspěšném pokusu o puč se to opravdu zhoršilo," vysvětluje zmíněný turecký křesťan. Začal totiž hon na podezřelé ze spolupráce s pučisty a ten se nakonec rozšířil na další skutečné i předpokládané odpůrce režimu. 

Dominikánský kněz Claudio Monge, který žije v Turecku už dvacet let, ale nevidí situaci tak černě. I když i on upozorňuje na problémy a odlišnosti od Západu. "Žijeme tady v zemi, která není křesťanská a kde je otázka víry, to být v církvi, otázkou osobní identity," upozorňuje. V Turecku stejně jako na Blízkém východě berou lidé náboženství mnohem vážněji než v Evropě, kde je spíše soukromou věcí. Nejde ani tak o nějaké pronásledování křesťanů, ale spíše o rostoucí podezření vůči domnělým i skutečným cizincům, možným oponentům tureckého "národního projektu".

V Turecku jsou křesťané miniaturní menšinou, odhaduje se, že jich tu je asi 160 tisíc a tvoří 0,1–0,2 procenta obyvatel. Větší podíl křesťanů je dokonce i v okolních zemích, jako je Írán, Irák či Sýrie. I když z Iráku a Sýrie křesťané v posledních letech hromadně utíkají před pronásledováním islamistickými extremisty.

V Turecku jsou přitom jedny z nejstarších kostelů založených svatým Pavlem a podle tradice dokonce i svatým Petrem. Počet křesťanů na území dnešního Turecka se však výrazně snížil v průběhu první světové války a po ní. Turci vyhnali a zmasakrovali křesťanské Armény (a dodnes odmítají uznat, že šlo o genocidu) stejně jako křesťanské Asyřany. Výměnou obyvatel s Řeckem ve dvacátých letech zmizeli řečtí křesťané z pobřeží Černého a Středozemního moře a po konfliktu mezi Řeky a Turky na Kypru odešla či byla vyhnána i většina zbylých Řeků.

Turecko je sice oficiálně laickým státem, ale stále více podporuje většinové náboženství, tedy sunnitskou verzi islámu. Velký vliv na vývoj země má kromě vládnoucí islamistické Strany spravedlnosti a rozvojetaké prezident, který je oficiálně nestranický, ale neoficiálně tuto stranu řídí. Recep Tayyip Erdogan se netají tím, že je pro větší islamizaci země, v níž stát kdysi tvrdě potlačoval jakékoliv projevy náboženství ve státních či veřejných institucích, zejména pokud šlo o islám.

 

Související